Rozhovor s generálním tajemníkem Sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA Vojtěchem Hromířem
Kdybyste se měl čtenářům krátce představit, co byste jim o sobě řekl?
Řekl bych jim, že z Matfyzu se dá jít i do odvětví, které nesouvisí přímo se školou. Angažuji se již přes 20 let ve sdružení silničních dopravců. Začal jsem jako IT analytik po škole. Pro tuto instituci jsem napsal informační systém, který kupodivu funguje dodnes a s lehčím oprašováním zvládá agendy, které jsem kdysi naprogramoval.
Psát software mi brzy nestačilo, začal mě zajímat byznys, legislativa a lobby. Česmad je největší sdružení autodopravců v České republice. Dominantně zastupujeme dopravce, kteří dělají mezinárodní kamionovou a autobusovou dopravu. Sdružení je tu od roku 1966, tedy přes 50 let. Moje funkce se jmenuje generální tajemník, možná poslední žijící u nás. Už ani komunisté generálního tajemníka nemají, tak to zatím nechceme přejmenovat. Od softwaru, který musel řešit různé agendy, jsem přešel do managementu činností a vztahů.
Jak vypadá váš „typický“ pracovní den?
Mám mnoho druhů typického pracovního dne. Většinou ale přijdu do práce a řeším agendu spojenou s řízením firmy. Máme asi 90 zaměstnanců na sedmi místech v republice a obrat necelou půlmiliardu. Jsme taková střední firma. To vyžaduje nějakou energii. Především však musím komunikovat se členy sdružení a našimi partnery z jiných zemí. Mezinárodní aktivity mi teď zabírají skoro polovinu času, dohadujeme se na různých fórech, jak bude evropská doprava vypadat v příštích letech. Východ se Západem, a naopak, si v tomto směru moc nerozumí.
A vy jste za Západ, nebo za Východ?
Já se zatím cítím jako Východ. My Češi se už asi dva roky snažíme o nějaký kompromis, cítíme ohrožení z obou stran. Na Západě nás nechtějí, přesto se tam Východ dere a chce maximální volnost. Nemůže vyhrát ani jedna strana. Jako Češi si přejeme, aby se našel nějaký kompromis. Chtěl bych, aby se obě strany zase dokázaly spojit, nevím ovšem, jestli se to může povést. Zájmy jsou odlišné. Určitým projevem uznání z obou stran za tyto naše snahy je i moje zvolení do čela klíčového výboru pro EU celosvětové dopravní asociace. Tak se budu o něco snažit a uvidíme.
Jakými hlavními problémy trpí česká kamionová přeprava?
Problémů je hodně, největším z nich je však nedostatek řidičů. Nemáme je kde brát. Povolání řidiče ztratilo na atraktivitě. Dlouhý čas trávený bez rodiny, soustavný stres, kontrola, zácpy – není mnoho mladých kluků, kteří by byli ochotní to podstupovat. Dost našich řidičů má také na krku exekuci, možná až 30 % řidičů v mezinárodní dopravě. Řidiči mají průměrnou mzdu, ale vysoké diety, na které jim nemůže exekuce sáhnout. A aktuálně se vede v EU velká diskuse o novém rozdělení trhu v našem oboru. Západ chce získat zpátky část toho, co ztratil, Východ se dožaduje maximální liberalizace a my jsme někde mezi. V tom je naše situace složitá.
Co byste poradil současným studentům, budoucím absolventům, kteří se chystají vstoupit na pracovní trh?
Řekl bych jim, ať se pustí do čehokoliv. Ať jako matfyzáci mají zdravé sebevědomí. Pokud školu dodělali, dokázali, že mají vysoké intelektuální schopnosti. Měli by si být vědomi toho, že v konkurenci ostatních se nemají čeho obávat. Je tu spoustu lukrativních oborů přímo pro ně, ale mohou se pustit i do zcela nesouvisejících oborů, pokud je něčím zaujmou.
Jak vás Matfyz připravil do života?
Díky studiu na Matfyzu se dokáži dobře orientovat v ekonomických záležitostech firmy. Baví mě sledovat technologické trendy, které jsou v silniční dopravě, v logistice. Většina mého manažerského života je ale o trojčlence. Také věřím, že díky Matfyzu umím lépe chápat a analyzovat data. S daty lze kouzlit neuvěřitelným způsobem a děje se to často, vědomě i nevědomě.
Jak vzpomínáte na léta strávená na Matfyzu?
Vzpomínám na kamarády, které jsem na Matfyzu potkal. I po letech to jsou perfektní lidé s mnoha zájmy a schopnostmi. Spousta šachistů a muzikantů. Málokterý z nich se během let vybarví nějak negativně. Drtivá většina z nich nejsou lidi, kteří se zajímají jenom o peníze.
Jakým způsobem jste v kontaktu?
S lidmi z fakulty jsem v kontaktu díky sportu. I s některými, kteří tam dnes učí. Hrával jsem volejbal. To byl vždy takový kultovní matfyzácký sport. Hráli jsme dokonce tak dobře, že jsme se asi před deseti lety dostali do extraligy. Fakultě se to v celé její historii podařilo celkem dvakrát. Když jsme se probojovali do nejvyšší státní soutěže, byli jsme sice na chvostu, ale hodně jsme si považovali toho, že se nám to podařilo ve zcela amatérských podmínkách. No, vlastně jsme dostali tepláky a kecky. Bavilo nás jezdit v létě po turnajích. Říkali nám „Modrý mor“. Byli jsme proslulí urputností a kousavostí a poráželi týmy z nejvyšší soutěže i před tím, než jsme se tam dostali.
Na Albertově se potkávají při volejbalu čtyři generace. Jsou tam lidé přes 70 let, profesoři, docenti, kteří hrají se současnými studenty nebo lidmi, kteří přišli na fakultu 30 let po nich. Dohromady je v oddílu asi 150 hráčů. Je to neskutečná komunita a rodina lidí, kteří jsou vzájemně naladěni na stejnou vlnu a snaží se vyjít si vstříc. Z této branže mám dodnes spoustu kamarádů.
Chodím také na fotbálek s bývalými matfyzáky, tu a tam někdo z nich na fakultě učí nebo má dokonce profesuru.
V co věříte? Jste člověk „vědy“, nebo „víry“?
Jsem nevěřící. Víře spíše rozumím jako nástroji na organizaci společnosti, což fungovalo kdysi velmi dobře, a dnes to různě zakopává. V současnosti se mi zdá trochu složitější existenci církve obhájit. Ale možná jen tady v Čechách. Každý si samozřejmě vybírá svou cestu a v žádném případě se vůči věřícím lidem nevymezuji. Naopak, pokud někomu víra pomáhá a nedělá jej horším, což vidíme v televizi v poslední době bohužel dost často, tak je to fajn. Já jsem v ní zatím oporu nehledal.
A vaše životní filozofie?
Nad tím jsem se nikdy systematicky nezamýšlel. Cítím se psychicky vyrovnaně, se světem srovnaný, nerad bych se pouštěl do hlubokých rozborů, jaká cesta k tomu vede.
Co vám dělá radost v životě?
Když se daří obecně jakékoliv věci, o které se člověk snaží, o které usiluje. Taková normální radost. Když při tom netrpí jiní lidé. To souvisí i s respektem k jiným. Člověk si při tom může přijít i na své uspokojení. Věci, které neovlivním, neřeším. Co jde odložit, odložím. Třeba i tento rozhovor jsem dlouho odkládal, viďte?