Bývalý vedoucí Štefánikovy hvězdárny na Petříně Jakub Rozehnal se začátkem tohoto roku stal ředitelem Hvězdárny a Planetária hl. m. Prahy. Dvaačtyřicetiletý vědec vystudoval obor astronomie a astrofyzika na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se především popularizací fyziky a astronomie, na odborné úrovni se věnuje výzkumu extrasolárních planet a teorii migrace planet.
Ve funkci ředitele Planetária hl. m. Prahy jste vystřídal téměř legendárního spisovatele a odborníka na kosmonautiku Marcela Grüna. Ten pracoval ve hvězdárně 50 let a je po něm pojmenovaná i jedna planetka. Jaké máte plány a čeho byste chtěl dosáhnout v této funkci vy? Pomýšlíte také na svou planetku?
Upřímně, nemám ambice zůstat zapsán na obloze tímto způsobem. Spíše bych byl rád, kdybych se zapsal do povědomí tím, že největší a nejstarší lidová hvězdárna v republice přitáhne pozornost dostatečného počtu návštěvníků. Planetárium se nachází ve Stromovce, kam ročně zavítají čtyři miliony návštěvníků. Na Petřín (kde se nachází Štefánikova hvězdárna – pozn. autorky) se za rok podívají dva miliony lidí. Proti tomu je současná návštěvnost našeho podniku velmi tristní.
To, s čím jsem šel do konkurzu, byla změna. Je zkrátka zapotřebí celý tento podnik „přestavět“. Planetárium, jak jsem jej převzal, bylo takové specifické multikino, promítaly se v něm astronomické pořady, které zažívaly svůj vrchol na konci 90. let. Vše bylo jaksi automatizované, jako byste přišla do nějakého kinoautomatu.
Dnes mají návštěvníci trochu jiné požadavky. Lidem jde především o interakci. Osobní kontakt je nenahraditelný a hvězdárna nemusí být jen astronomickou laboratoří. Moje vize je planetárium jako multifunkční středisko, ve kterém se potkává věda s uměním a kulturou. Toto je, dle mého, onen obrovský potenciál planetária, který chci živit.
Jste autorem desítek populárních i odborných článků a spoluautorem několika astronomických a fyzikálních knih. Dá se říci, že popularizace astronomie je vaší životní náplní?
Ano, byť jsem to tak původně neplánoval. Já jsem až do poloviny střední školy měl o své kariéře jasno. Od základní školy jsem miloval chemii, což jsem podědil po svém tatínkovi, který je chemikem. Pak jsem ovšem na nástěnce gymnázia objevil informaci, že Hvězdárna a Planetárium hlavního města Prahy pořádá dvouletý astronomický kurz. Jeho absolventi mohli na hvězdárně působit jako takzvaní demonstrátoři, tedy vlastně průvodci. To mě zaujalo, protože jsem vždy rád „kázal“ lidem, takže jsem se na kurz přihlásil. Závěrečné zkoušky jsem udělal asi 14 dní po maturitě a začal jsem sloužit jako demonstrátor. A protože mě astronomie chytla, rozhodl jsem se, že ji budu studovat.
Takže jste vystudoval fyziku i chemii, a vybral si jako své povolání astronomii?
Ani náhodou, tak jednoduché to nebylo! Po maturitě jsem se přihlásil ke studiu na Matfyz, a jelikož mě chemie také ještě nepustila, podal jsem si přihlášku zároveň i na VŠCHT. S odstupem času musím říct, že jsem byl bohužel na obě školy přijat. „Bohužel“ proto, že to samozřejmě nedopadlo dobře – to obrovské množství učiva, přebíhání z jedné školy na druhou, mé angažování na hvězdárně plus některé mé další zájmy, jako bylo například hraní v orchestru, to se prostě nedalo stíhat. Skončilo to tím, že mě z obou škol takzvaně vylili. Já jsem totiž možná známý absolvent Matfyzu, ale rozhodně nejsem příkladný absolvent, to ještě vyplyne.
Takže jsem byl najednou v situaci, že jsem nebyl ani student, ani jsem nebyl nikde zaměstnaný. Domluvil jsem se proto tenkrát s vedením hvězdárny, že mě prozatím zaměstnají, než znovu nastoupím na podzim na vysokou. Ono přechodné období se protáhlo na deset let. Během té doby jsem se do astronomie skutečně „zažral“ a začal jsem se jí věnovat i na té popularizační úrovni – psát odborné články, překládat populární literaturu... Z dočasného zaměstnance jsem se stal zaměstnancem trvalým, pak už ze mě byl vedoucí (Štefánikovy) hvězdárny. Začal jsem ale cítit tak trochu dluh vůči svým rodičům a kolegům v práci, že bych měl už přeci jen dostudovat. Takže jsem na relativně stará kolena nastoupil opět na Matfyz a přes všechny peripetie se mi jej povedlo dokončit. Za to patří dík především mé rodině a kolegům, kteří mě v tom významně podporovali.
Podporu od kolegů jsem si vysloužil zejména z toho důvodu, že se blížila výměna ředitele Hvězdárny a Planetária a rýsovaly se dvě osoby, které by na tuto funkci mohly aspirovat – zástupce tehdejšího ředitele a já. Dvě osoby a dva směry v možném budoucím směřování hvězdárny – kolega, který byl zastáncem oné konzervativní linky, a já, který jsem byl pro změnu. Kolegové mě na to konto podporovali ve studiu, abych měl alespoň šanci se konkurzu na ředitele hvězdárny zúčastnit.
Taje noční oblohy přibližujete veřejnosti i jako ředitel pražského planetária. Děti a mládež jsou zde, předpokládám, hlavní cílovou skupinou. Dovedete se naladit na jejich vlnu? Umíte je v rámci vašich vzdělávacích programů zaujmout?
Mám tu výhodu, že se mi dcera narodila přibližně v době, kdy jsem se dostal do vedení Štefánikovy hvězdárny. A jak rostla, tak jsem byl nejprve odborníkem na předškolní vzdělávání v oboru astronomie, potom na školní vzdělávání a nyní se pomalu chystám na to, že budu odborníkem na astronomii druhého stupně.
Práce s dětmi mě osobně opravdu baví, bohužel na ni nemám jako ředitel tolik času. Nicméně nechal jsem si několik drobností. Například mám na hvězdárně lekci tzv. astroškoličky, což je astronomický kroužek pro ta nejmenší prťata od první do třetí třídy. Kolegové se mi zpočátku smáli, říkali tomu „kroužek pro Verču“, tak se jmenuje moje dcera. Byl to takový pokus, ale je o něj obrovský zájem. Navíc to člověku dává odpověď na otázku, jestli má jeho práce smysl. Když vidíte, jak dychtivě děti nasávají všechny informace, jak je to zajímá, říkáte si, ano, tady jsem na správném místě.
Aktivně působíte ve sdružení ALDEBARAN (Aldebaran Group for Astrophysics), dlouhá léta se podílíte na organizaci jejich Astrosoustředění. Přibližte nám, o co konkrétně jde…
Sdružení Aldebaran je skupina lidí kolem jedné ústřední postavy, kterou je profesor Petr Kulhánek. Před více než 20 lety jsem jako čerstvý zaměstnanec hvězdárny dostal za úkol s panem profesorem udělat rozhovor. Bylo mi řečeno, že je to bývalý demonstrátor, který má s hvězdárnou dobré vztahy. Na základě rozhovoru jsem měl napsat nějaký článek do Zpravodaje České astronomické společnosti. Povídali jsme si spolu o hvězdárně, astronomii, fyzice a jeho přístup mě naprosto učaroval. Na něm bylo vidět, že fyziku prostě miluje, on se s ní úplně mazlil. Začali jsme se pak bavit o možné spolupráci ČVUT a hvězdárny a nakonec jsme se domluvili, že se s odpovídajícím technickým vybavením zúčastním za hvězdárnu jeho prvního Astrosoustředění.
Ta akce doslova vešla do dějin ČVUT. Z 50 zájemců v prvním roce, jich bylo v druhém ročníku najednou skoro tři stovky. Minulý rok už proběhlo, tuším, 20. soustředění. My jsme mezitím s profesorem Kulhánkem a několika jeho studenty založili Aldebaran, sdružení, které má za úkol propagaci astronomie a fyziky. S ním jsme pak podnikli několik legendárních výprav, například za polárními zářemi nebo k tehdy největšímu dalekohledu světa do chilských And. Zážitků z Aldebaranu mám obrovské množství a jsem velmi hrdý na to, že Petr Kulhánek může být dnes naším zaměstnancem.
Věnujete se také překladům odborné literatury z anglických a francouzských originálů. Kde jste přišel k takové jazykové vybavenosti?
Já si nemyslím, že bych byl na jazyky nějak zvlášť nadaný. Při jejich studiu mi ale nejspíš dost pomohlo hudební nadání – hudební sluch a hra na housle. Na škole jsem měl ruštinu, zvládnu přečíst a třeba i přeložit odbornou astronomickou knihu, ale rusky mluvit opravdu neumím. Po revoluci jsem přesedlal na angličtinu a francouzštinu, z které jsem také maturoval. Měli jsme vynikající, i když přísnou, paní profesorku, která nás opravdu něco naučila. Takže později, když jsem si chtěl přivydělat k platu zaměstnance planetária, tak jsem zkusil překlad odborné astronomické literatury. Překládal jsem téměř výhradně z angličtiny, pak se k tomu přidala francouzština, ale z ní jsem přeložil opravdu jen několik knížek.
Mě prostě baví lidem něco vykládat. Překlad je dle mého především interpretací textu. Nemůže být otrocký. Vždy jde o to, přečíst si text v originále, pak se nad ním zamyslet a svými slovy jej převyprávět. Dostaly se mi mnohokrát do ruky popularizační knihy, u kterých bylo na první pohled jasné, že překladatel bohužel naprosto neporozuměl tomu, o čem překládá. Umět jazyk je proto nutné stejně tak, jako znát obor, o kterém publikace pojednává.
Hra na housle a kytaru patří mezi vaše koníčky, ale jste také držitelem licence na odpalování ohňostrojů. Úspěšně se účastníte pyrotechnických soutěží. To je trochu netradiční hobby. Souvisí nějak s vaším povoláním?
Co se týče mé záliby v ohňostrojích, platí klasické rčení o Daliborovi, kterého nouze naučila housti. Já jsem se k jejich odpalování dostal po narození dcery, kdy má žena šla na mateřskou a vypadl nám její příjem. Abych ho doplnil něčím jiným, napadlo mě zužitkovat svou vášeň pro chemii. Asi jako každý nadšený chemik jsem byl vždy pyroman, a tak jsem si udělal odborný kurz odpalovače ohňostrojů a nějakou dobu jsem si tím přivydělával.
Ohňostrojem můžete lidem něco sdělovat, vložit do něj kus sebe a své představivosti. Je to svým způsobem jistý druh umění, a to se mi na tom líbí. Ohňostroje se dělají například u příležitosti městských slavností – pak by v něm měla být odražena historie konkrétního města – nebo jako součást hudebních show, kde je třeba skloubit pyrotechnické efekty s hudebními pasážemi a podobně.
Náš rozhovor vzniká uprostřed jara. Existuje nějaký zajímavý úkaz na noční obloze, který se každoročně touto dobou opakuje a lze jej sledovat?
Na jaře se pomalu loučíme se zimní oblohou a zimními souhvězdími, které večer vidíme nad západním obzorem. Nad jihem a východem jsou už pozorovatelná typická jarní souhvězdí, jako je souhvězdí Lva nebo Panny. Jarní obloha je trochu jiná než ta zimní.
Zimní obloha je posetá hvězdami, Mléčná dráha je vysoko, táhne se přes celou oblohu… Jaro je naproti tomu na hvězdy spíš chudší. Je to tím, že se díváme mimo rovinu naší galaxie, do vzdáleného vesmíru, na vzdálenosti milionů, sta milionů světelných let. Jedním z takových jarních souhvězdí je také souhvězdí Vlasů Bereniky. Je významné především tím, že v kupě galaxií, která je jeho součástí, byla téměř před 90 lety objevena temná hmota.
Bylo zjištěno, že kupy galaxií, pokud mají držet pohromadě, potřebují ke své existenci jiný typ hmoty, než je ta, která je soustředěna ve hvězdách, ve svítící hmotě. Dnes víme, že náš vesmír obsahuje pětkrát více temné hmoty než té svítící a je fascinující, že její povaha je nám neznámá. Temná hmota je totiž tvořena částicemi, které nejsou atomární povahy, nepatří do standardního modelu našeho mikrosvěta. To je na tom prostě úžasné, že pouhým pohledem na noční oblohu zjišťujeme, že vesmír nemusí být takový, jakým se zdá být. Takže jarní obloha je takový výhled do dalekého vesmíru a připomenutí toho, že všechno je vlastně jinak.