Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Martin Myšička: Jsem rád mezi vědci

Ve větrném tunelu (foto: archiv M. Myšičky)

Herec Martin Myšička studoval jadernou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Když byl ve druhém ročníku, přihlásil se na DAMU. Obě školy úspěšně dokončil, zvítězilo u něj však divadlo. Přes hostování na různých pražských scénách a angažmá v Národním divadle se v roce 1997 dostal do Dejvického divadla, kde působí dodnes. Od začátku loňského roku mu zde k herectví a příležitostné režii přibyla ještě jedna funkce – umělecký šéf souboru.

Jak byste zhodnotil 15 měsíců na postu uměleckého ředitele Dejvického divadla?

Máme za sebou tři premiéry. Každá z inscenací je v něčem jiná a myslím, že se povedly. V nejbližší době nás čeká natáčení televizního seriálu Zkáza Dejvického divadla. Do toho jsme oslavili 25 let existence divadla. Takže myslím, že je za námi dost práce. Já osobně se na novém postu stále ještě zabydluji. Na jednu stranu vidím, že se divadlu daří, a na stranu druhou cítím, že pro to můžu udělat ještě mnohem víc, například ve smyslu čtení her a navštěvování jiných inscenací, abych měl větší přehled.

Vystudoval jste dvě školy. Kombinace divadla a jaderné fyziky není zrovna obvyklá. Jdou tyto dva obory vůbec dohromady? Necítil jste se někdy jako doktor Jekyll a pan Hyde – dva naprosto odlišní lidé v jednom těle?

Ovšem, jsou to dva protipóly, na jedné straně fyzika, matematika, tedy analýza, práce s abstraktními pojmy, racionální uvažování, na straně druhé divadlo, emoce a prožívání. Ale nevidím to tak dramaticky, žádný Jekyll a Hyde. Myšlení a prožívání máme přece v sobě všichni, máme dvě hemisféry nebo dvě ruce, pravou i levou, jen v mém případě je to možná trochu vyhraněnější. Zpočátku se tyto dva póly ve mně trochu tloukly. Mezi fyziky jsem byl spíše bohém, mezi bohémy zas fyzik, a ani jedno pořádně. Snažil jsem se to v sobě nějak sjednotit a poslední dobou mi pomáhá představa struny. Ta aby mohla znít, musí být napnutá mezi dvěma póly, mezi kterými je velké napětí. Integrace těchto dvou pólů neznamená být chvilku na jedné straně a chvilku na druhé, tedy jakési přepínání, ale je to ten zvuk, když se na strunu brnkne. V tónu jsou obsaženy oba póly, ale přitom se nedá přesně říct, kde je hranice mezi nimi.

Řekněte upřímně – kde jste trávil více času, na DAMU nebo na Matfyzu?

Po gymplu jsem šel na Matfyz, pak jsem se v druháku přihlásil na DAMU a do toho přišla revoluce… Na DAMU začaly učit takové kapacity, jako byli pánové Pistorius, Roubínek, Adamíra, Preiss či Vyskočil. Bylo jasné, že herectví – akrobacie, šerm, tanec, zpěv – se těžko dá dělat distančně, takže v tomto smyslu jsem víc času trávil na DAMU. Ve volných chvílích jsem doháněl učivo na Matfyzu. Jediný předmět, který jsem musel absolvovat „osobně“, byly laboratorní práce – měření. Tam jsem poctivě chodil, i když jsem občas utíkal dřív, abych stihl hodiny herectví na DAMU. Během zkouškového jsem se pak nořil do skript a zápisků spolužáků.

Jak vůbec šlo stíhat studium na dvou tak odlišných vysokých školách?

Mezi školami jsem pendloval. Jeden ročník na Matfyzu jsem si rozložil, takže jsem vlastně skončil páťák na Matfyzu a čtvrťák na DAMU stejně. Potom přišlo martýrium se státnicemi a diplomkou, ale to by bylo na dlouhé povídání. Několikrát jsem si už myslel, že Matfyz nedokončím a zůstanu jen u umění, ale pak zas přišlo období, kdy jsem si říkal: nebudeš žádný kašpárek, ale seriózní vědec. Zmíněný pan profesor Vyskočil mě podpořil, abych obě studia dokončil. Říkal, že věci se mají dodělávat a že jednou za to budu rád. A měl pravdu.

Státnice a diplomku na Matfyzu považuji za svůj životní mentální výkon. Profesoři se báli, že to budu mít tzv. s odřenýma ušima, ale nakonec mě prý mohli nechat projít s klidným svědomím. Z toho jsem byl tehdy šťastný, byla to velká úleva. Při učení na státnice jsem zažíval chvíle, kdy jsem byl do fyziky tak ponořený a bavila mě, že jsem si říkal, jak si všechny poznámky a knihy schovám, abych se pak k nim v budoucnu vrátil. Pravdu měli kamarádi, kteří říkali, že je to hloupost, a nevěřili, že se k tomu ještě někdy dostanu. Fyziku opravdu od ukončení školy aktivně vůbec nedělám. Ale musím taky přiznat, že jsem dodnes nic nevyhodil, všechno to mám někde schované.

Máte z Matfyzu nějaké přátele?

Přímo z oboru mám nejblíže k Jiřímu Chudobovi, který chodil o ročník výš, ale měli jsme společné přednášky. Ten se fyzice věnuje a u piva spolu probíráme, jak to dnes v oboru chodí. Scházím se i s dalším spolužákem, astrofyzikem Davidem Heyrovským. A mohu říct, že mezi mé přátele dnes už patří i někteří moji bývalí profesoři, například Jiří Hořejší nebo Jiří Formánek, konzultant mé diplomové práce, s kterým jsme se lidsky dost sblížili. Dodnes se pravidelně vídám také se spolužáky z gymplu, z nichž mnozí rovněž absolvovali na Matfyzu.

Jsem rád mezi vědci. Díky divadlu mám vlastně možnost se s vědci potkávat i jinak. Naše nejnovější hra Elegance molekuly je z vědeckého prostředí. Pojednává o profesoru Antonínu Holém a jeho týmu z Ústavu organické chemie a biochemie, kteří svými zásadními objevy přispěli k léčbě pacientů s virem HIV. Hru napsal Petr Zelenka a její vznik podpořila nadace Neuron. Myslím, že je důležité divadelně zpracovávat i taková témata. Jako Češi máme být na co hrdí. Jde o to, že nemáme jen významné sportovce typu Jágra nebo politiky typu Havla, ale také vědecké kapacity na úrovni Nobelovy ceny, jako je právě profesor Holý a jeho tým.

S Dejvickým divadlem jste spojen již 20 let. Za tuto dobu se z něj stala jedna z nejlépe hodnocených scén v republice. Jak se na tento úspěch díváte z pozice „zasloužilého“ člena divadla? Proč se k vám diváci tak rádi vracejí a kritici jsou z vás unešení?

Tak za prvé, kritici nejsou vždy úplně nadšení, v poslední době je naopak trochu módou psát o tom, že Dejvické divadlo už není, co bývalo, ale to jen tak na okraj. Za druhé, my jsme poměrně malé divadlo, asi pro 150 diváků, a bohužel dlouhodobě nedokážeme uspokojit všechny zájemce o lístky. To jsou, jak se říká, sice krásné starosti, ale zároveň je to velký závazek. A proč se k nám lidé stále vracejí? To posoudí asi hlavně oni. Já doufám, že je to nejenom proto, že se jim zhlédnutá inscenace líbila, ale třeba i proto, že na ně dýchla atmosféra, která panuje mezi námi herci.

Divadlo je pro vás evidentně na prvním místě, ale v poslední době se stále častěji objevujete i ve filmu a televizi. Co vás baví na této práci?

Natáčení baví asi všechny herce. Byť to na první pohled vypadá, že to je stejná práce jako divadlo, není tomu tak. Film se točí po částech, pokaždé v jiném prostředí, s jinými lidmi. Roli má určitě i to, že jde o médium, které se uchová. Divadlo zůstává jen v paměti diváků. Dalším atributem jsou peníze, u filmu si vyděláte víc než u divadla. Herec je ale zároveň závislý na tom, jakou nabídku dostane. Já osobně mám radost, že je za poslední roky nabídek víc. U nás v divadle točí většina kolegů a je stále těžší všechno nějakým způsobem zkoordinovat. Naléhavější je také otázka co hrát a pro koho.

Jaké filmové nebo televizní projekty máte před sebou?

Je to právě zmíněný šestidílný televizní seriál Zkáza Dejvického divadla, který nyní začínáme natáčet. Jde tak trochu o další experiment. Budeme v něm hrát vlastně sami sebe, celé divadlo, včetně techniků a kancelářských profesí. V trojjediné funkci se objeví Mirek Krobot, který bude nejen hrát, ale zároveň je společně s Ondřejem Hűblem autorem scénáře a režisérem.

Jste pracovně velmi vytížený člověk. Jak odpočíváte? Dočetla jsem se, že máte blízko k meditaci a podobným technikám uvolnění mysli. Používáte je sám k odbourání stresu?

Umět vypnout a relaxovat je klíčové nejen pro herce. Druhá věc je, umět se v sobě vyznat, v tomhle mi dost pomáhá herectví. Díky hraní v sobě objevuji nové možnosti. Ne, že bych denně meditoval, ale prošel jsem výcvikem meditace Vipassana, což byl dost zajímavý zážitek. Ale stačí mi pobyt v přírodě, jít si zaběhat. A i když se mi do toho nechce, nakonec je fajn třeba jen posekat trávu na zahradě. Zjišťuji čím dál víc, že když dělám něco rukama, tak si u toho psychicky nejvíc odpočinu. S ženou jsme se taky dali na včelaření. Po šestnácti letech života v paneláku jsme se přestěhovali do domu za Prahou, takže ani nemáme šanci se nudit.

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu
e-shop