S Jiřím Hynkem o kandidatuře na prezidenta a Jizerské padesátce.
Jiří Hynek vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Z pracovníka technologického rozvoje se postupně vypracoval do vrcholných manažerských pozic. Dnes zastává pozici prezidenta a výkonného ředitele Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR. V prvním kole lednových prezidentských voleb skončil na 7. místě se ziskem 63 348 hlasů (1,23 %).
Máme za sebou slavnostní inauguraci prezidenta. Jak byste s odstupem dvou měsíců zhodnotil prezidentské volby v Česku?
Volební kampaň byla silně ovlivněna tím, že dosavadní prezident Miloš Zeman obhajoval svůj mandát. Takové volby bývají výrazně jiné, než když se vybírá z úplně nových kandidátů, což nás čeká příště. Většina protikandidátů stávajícího prezidenta postavila svůj program na jediném – nechci Miloše Zemana na Pražském hradě. Tímto byla do pozadí potlačena důležitá témata a celá volba, zvláště ve druhém kole, se scvrkla na rozhodování chci nebo nechci, aby byl prezidentem Miloš Zeman.
V této atmosféře bylo pro mě velmi obtížné uspět. Měl jsem svůj volební program postaven na důležitých tématech a své pohledy na ně jsem se snažil logicky zdůvodnit. Byl jsem ochoten se o názorech přít, ale nikdy bych se nesnížil k útokům proti ostatním kandidátům. S tímto přístupem jsem byl asi jediný, přesto toho v žádném případě nelituji. Čeho však lituji, že v průběhu voleb došlo k dalšímu prohloubení rozdělení našeho národa. Máme už dávno po volbách a sociální sítě jsou plné agresivních a arogantních komentářů. Někdy si říkám, že lidé snad nechodí do práce a nemají své radosti a starosti. Tomáš Garrigue Masaryk kdysi řekl, že každý musíme snést mínění druhého, protože demokracie znamená diskusi. Měli bychom si tento výrok často připomínat.
Jak se díváte na svou účast v prezidentských volbách? Překvapilo nebo zaskočilo vás na průběhu voleb něco?
Vstupoval jsem do volebního klání jako nejméně známý kandidát, a ještě s cejchem „zbrojařského lobbisty“. Ale mám v povaze, když se do něčeho pustím, to dělat naplno. Přestože jsem ve volbách patřil k poraženým, protože vítěz byl pouze jeden, tak jsem spokojen. Bojoval jsem čestně a za svůj výkon se nestydím. Přestože vím, že mám skvělou manželku, tak mě příjemně překvapila její obrovská podpora.
Po prvním kole prezidentských voleb jste se rozhodl podpořit Miloše Zemana. Nebylo to v rozporu s vaší myšlenkou změny hradní politiky?
Před prvním kolem jsem žádal své voliče, aby volili srdcem, a v druhém vlastním rozumem, protože jsou inteligentní a svéprávní. V žádném případě jsem je nechtěl vyzývat, koho mají volit a ani jsem to neudělal. Na prezidenta jsem kandidoval také proto, že jsem nechtěl volit ani jednoho z protikandidátů. Ale dostal jsem se do situace, kdy jsem se musel rozhodnout mezi prezidentem Milošem Zemanem a prof. Jiřím Drahošem. Nemusel jsem chodit k volbám, ale tím bych se vzdal výsostného práva demokracie. Pro mě je mnohem důležitější, jak se čí názory na klíčová témata shodují s mými, než fandění jednomu nebo druhému kandidátovi.
Chtěl jsem pro své rozhodnutí využít čtrnáct dní mezi prvním a druhým kolem, abych si vyslechl názory obou kandidátů. Oba se do druhého kola tak trochu promlčeli. Prezident Miloš Zeman tím, že se žádných debat nezúčastnil, a prof. Jiří Drahoš tím, že na žádné debatě své jasné názory nesděloval. Také jsem oběma kandidátům zaslal deset podle mě důležitých otázek. S jejich odpověďmi jsem chtěl na Facebooku seznámit své příznivce, samozřejmě s komentářem, jak se která odpověď shoduje s mým pohledem na danou věc. Něco jako volební kalkulačka shody s mým názorem. Ale jediný, kdo na otázky reagoval a odpovědi mi prostřednictvím pracovníka prezidentského protokolu předal, byl prezident Miloš Zeman. Nevím, proč prof. Jiří Drahoš a jeho tým mé otázky ignorovali. Dost mě to mrzelo, protože jsem nemohl srovnat své pohledy s jeho. A mrzelo mě to i za těch více než 63 tisíc občanů, kteří mi dali v prezidentských volbách hlas. Pozorně jsem také zhlédl televizní debaty a vyslechl názory všech poslanců, kteří mne do prezidentského klání nominovali. S přihlédnutím k tomu všemu jsem se rozhodl volit Miloše Zemana.
Pojďme změnit téma. Jak vzpomínáte na dobu strávenou na Matematicko-fyzikální fakultě? Měl jste možnost se na svou alma mater znovu podívat, například v rámci prezidentské kampaně?
Dobu studií na Matfyzu považuji za jedno z nejhezčích období svého života. Tehdy se teprve stavěly koleje v Troji, proto jsme bydleli na koleji Hvězda. Protože jsem studoval obor matematická informatika, teoretická kybernetika a teorie systémů, výuku jsme měli hlavně na Malostranském náměstí, ale i v Karlíně. Přiznám se, že na škole mě nejvíce bavil studentský život a že jsem si ho uměl užít dosyta. Ze studií mám řadu celoživotních přátel, se kterými se stýkám dodnes, i když vlivem pracovního vytížení méně, než bych si přál.
Mými spolužáky a výbornými parťáky byli i Luboš Pick a Mirko Rokyta, kteří dnes na Matfyzu učí. Trochu mě mrzelo, že mě v době prezidentské kampaně nikdo z vedení na školu nepozval, ale zároveň respektuji snahu zachovat apolitičnost mé alma mater. I když třeba Právnická fakulta Univerzity Karlovy či jiné vysoké školy debaty prezidentských kandidátů uspořádaly. MFF promarnila šanci vyzkoušet nás z reziduové věty či věty o dvou policajtech. Rád bych kandidoval i příští volby, i když to bude záviset na tom, jestli seženu nominaci a dostatečné finanční zdroje na kampaň. Tak na Matfyzu třeba příště.
Máte čtyři děti. Budete je směřovat ke studiu na Matfyzu?
Nejstarší syn je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Vystudoval obor anorganická chemie a pracuje v Ústavu anorganické chemie AV a je před ukončením doktorandského studia. O tom, že se vrhnul na chemii, rozhodl jeho skvělý učitel chemie na gymnáziu v Ostrově. V rozhodování, co studovat, je hodně faktorů, nejenom to, co by si přáli rodiče. Dcera, která ještě studuje gymnázium, na Matfyz téměř jistě nepůjde. A dva kluky mám ještě malé, čtyři a dva roky. Na rozhodování mají ještě spoustu času.
Jste členem Mensy ČR. Co vše obnáší členství v tomto spolku? Prozradíte nám hodnotu svého IQ, nebo je to tajné?
S ohledem na časové zaneprázdnění jsem spíše pasivním členem. Platím příspěvky, občas jdu na valnou hromadu a měl jsem několikrát v Mense přednášku. Podmínkou členství je udělat vstupní certifikované testy IQ na více než 130 a zaplatit příspěvky. Vstupní testy jsem udělal na 156, ale musíme si uvědomit, že IQ není úplně exaktní číslo. Spíše nás řadí do určitého pásma inteligence. Vysoká inteligence není samospasitelná, i když se čas od času může hodit.
Hrával jste závodně šachy na dosti slušné úrovni, jak sám říkáte. Co vás na této hře přitahuje?
Začínal jsem v jedenácti letech za Lokomotivu Kolín a zůstal jí věrný celou dobu, s časově krátkou výjimkou armádního oddílu ÚDA Praha, kam jsem přestoupil při nástupu na základní vojenskou službu. Hrál jsem národní ligu a dnes mi v seznamu ELO figuruje hodnota 2057, i když na této úrovni již asi nehraji. Šachy mě naučily schopnosti strategického uvažování. V šachové partii musíte být schopni vytvořit vlastní strategický záměr a umět zjistit ten soupeřův. Potřebujete mít analytické myšlení, využívat slabin soupeře a umět taktickými manévry posílit svoji pozici. A naučí vás to vyhrávat i prohrávat.
Mezi vaše koníčky patří také sport. Pravidelně se účastníte například lyžařského závodu Jizerská padesátka. Kde se vzala tato záliba?
Vyrůstal jsem na vesnici a tam jsem měl pohybu více než dost. Ale s nějakou větší sportovní aktivitou jsem začal až na vysoké škole. S běžkami jsem se poprvé potkal na lyžařském výcviku ve druháku na Matfyzu. Tam jsem je proklel a řekl si, že už na ně nikdy nestoupnu. O rok později jsem však byl s partou běžkařů na Šumavě a od té doby patří běžkování k mým oblíbeným aktivitám. Jizerskou padesátku jsem poprvé běžel v roce 1995, to mi bylo 35 let. Dnes mi je 57.
Berete sport hlavně jako relaxaci, nebo vás na něm baví spíše soupeření a opojný pocit z vítězství?
Sport dělám především pro svůj příjemný pocit a vítězství beru spíše jako bonus navíc. Každé pondělí hrajeme sálovou kopanou a nejvíce mě potěší, když si zahrajeme pěkný fotbálek. Nejde mi o vítězství za každou cenu, ač góly dávám hodně rád. Nebojím se výzev, takže jsem se například loni zúčastnil Army testů, kde se hodnotí shyby, kliky, lehy sedy, dřepy a běh. Bojoval jsem ze všech sil, abych je splnil na výtečně. A povedlo se. Takže i ten opojný pocit z vítězství tam někdy je.
Jaké máte plány do budoucna? Zůstanete nadále aktivní v politice? Budete se snažit vytěžit maximum z toho, že vás a vaše názory nyní lidé znají?
Netajím se tím, že bych chtěl využít své povědomosti z prezidentské kandidatury a ucházet se o post senátora. Ale v politice chci zůstat hlavně kvůli tomu, abych mohl ovlivňovat veřejné dění u nás a přinášet do něj své názory. A také do ní chci přinést něco rozumu a logiky, která v politice mnohdy chybí.
Doc. Mirko Rokyta, proděkan pro matematickou sekci, vzpomíná na Jiřího Hynka: „Protože se asi ví, že Jirkovi se říkalo Mozek, je možno prozradit, že jeden z našich společných přátel kdysi obstaral knihu „Mozek zkoumá mozek“, ve které si Jirka listoval a byl přitom vyfotografován. Tím vznikla slavná fotografie „Mozek zkoumá ,Mozek zkoumá mozek'“, která se však bohužel pravděpodobně nedochovala. Druhá vzpomínka se týká jisté šachové partie, kterou Jirka odehrál naslepo a proti několika soupeřům, kteří byli také poměrně slušnými šachisty. Jirka přitom byl poněkud společensky unaven, takže se občas stalo, že mezi jednotlivými tahy usnul. Pánové se poradili, provedli tah, Jirku probudili, tah mu sdělili, a Jirka oznámil svůj tah, tu a tam opět upadl ve spánek. Pointa příběhu je, že i za těchto podmínek Jirka „Mozek“ partii vyhrál."