Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Ještě trochu pracuji, říká astronom Luboš Perek

Doc. Luboš Perek ve své pracovně (foto: V. Kemenny)

S nestorem české astronomie doc. Lubošem Perkem o studiích, působení v OSN a také o kosmickém smetí.

Rozhovor s doc. Lubošem Perkem se odehrál v jeho nevelkém, ale pohodlném bytě na pražských Vinohradech. Vyhradili jsme si místo v pracovně ve společnosti knih a portrétu astronomova dědečka, který na nás blahosklonně shlížel. Tu a tam se pan docent šibalsky pousmál. Třeba když jsem se ho ptal, jak prožil horké letní dny. Odpověděl, že se jel vykoupat na Spořilov do nádrže u Astronomického ústavu. K jeho úctyhodné fyzické kondici netřeba cokoliv dodávat, o té duševní více poví následující řádky. Jen pro úplnost, pan docent letos oslavil 98. narozeniny.

Pane docente, pocházíte z právnické rodiny, vaše povolání tím bylo pravděpodobně již předurčeno, ale osud rozdal karty asi docela jinak…

Když mě rodiče převezli z Ledče nad Sázavou, kam jsem chodil do obecné školy, bylo jasné, že musím mít klasické vzdělání a nemohu být ničím jiným než právníkem. Zapsali mě na Jiráskovo gymnázium, na jedno z mála klasických gymnázií v Praze. To znamenalo osm let latiny, čtyři roky řečtiny. Dodnes jsem vděčný za výběr tohoto gymnázia, protože latina a řečtina to je to nepraktičtější, co jsem se mohl na střední škole naučit.

Nejdřív jsem byl ubytovaný v Praze v internátu profesora Doubravy na Perštýně, ale ukázalo se, že starší studenti působili na ty mladší poněkud antiprospěchově. Protože se rodiče rozvedli, ujal se mě dědeček s babičkou, bydlel jsem u nich v Kodaňské ulici 21 ve Vršovicích. Jezdíval jsem tramvají dvacítkou z Vršovic na Karlovo náměstí, odkud jsem chodil do školy. Výuka probíhala od osmi do jedné, měli jsme pět hodin, nikdo nám nedával obědy, jako je to dneska. Samozřejmě že se nějaké jídlo prodávalo o přestávkách, myslím, že to byly párky. Já jsem si většinou nosil namazané housky a obvykle v devět hodin jsem končil tu čtvrtou housku.

Co podnítilo váš zájem o vědu?

To se stalo právě na Jiráskově gymnáziu. Tam ti profesoři, to byly skutečné kapacity. Uvedu příklad. Když se čte latina – de bello Gallico, o válce galské, autorem je Gaius Julius Caesar, líčí se v tom celá válka a je tam jeden odstavec, kde se armáda dostala k řece a musela se přes ni přepravit. Myslím, že se jednalo o Rýn. A tahle část se ve většině učebnic škrtala, protože šlo o technickou záležitost, profesoři latiny neměli techniku dvakrát v oblibě. Ale náš profesor Šnejdrla naopak tenhle odstavec vyjmul ke zvláštnímu studiu. Museli jsme si ho dobře přečíst, celou konstrukci mostu memorovat nazpaměť a nakreslili jsme si, jak most vypadal. Začínalo to: „Rationem pontis hanc instituit. Tigna bina sesquipedalia, paulum ab imo preacuta…“ To tigna bina jsou dvojice trámů, půl druhé stopy, 50 centimetrů v průměru, dole zašpičatělé, nejdřív se tam zarážely a pak k tomu přišly další součásti. Později jsem tohoto profesora začal obdivovat, protože on nám ukázal také technickou část římské kultury.

Obyčejně se mluví o filozofiích a řečnictví, ale o tom, kdo studoval stavbu mostu, se moc neví. Na gymnáziu působil profesor Dorazil, byl jedním z pátečníků prezidenta Masaryka. Učil nás zeměpis a taky zval k sobě domů skupinky studentů k odbornějším rozhovorům, to jsme byli už v oktávě. Na filozofii jsme měli profesora Pelikána a v posledním ročníku nás taky zval k sobě.

Zaujala vás technika, ale kdy přišla na řadu astronomie?

Našel jsem doma Grussovu knihu o astronomii, louskal jsem ji po večerech. Ovšem nepřišla mi myšlenka, že bych to měl studovat. Profesor na gymnáziu mě požádal, jestli bych mohl něco povědět o teorii relativity. To je ovšem předmět dost složitý, ale já jsem si o tom něco přečetl a souvisle jsem referoval na jedné ze schůzek. Když se to dozvěděl můj dědeček, říkal mi, že mě tohle asi baví víc než práva. Odpověděl jsem mu, že to je zajímavé, a že bych mohl studovat právě astronomii.

V polovině oktávy jsem se rozhodl, že místo na práva půjdu na přírodovědeckou fakultu. Nechal jsem se tam zapsat v roce 1937. Hlavně mě zajímala astronomie, ale přišla až ve třetím nebo čtvrtém roce. Vzal jsem si matematiku, která mi taky dost seděla. A protože na této škole se nestudovalo na doktorát, ale na státní zkoušky pro profesory středních škol, absolventi z přírodovědecké fakulty šli na profesuru na gymnáziích, nechal jsem si zapsat dva předměty, vedle matematiky ještě deskriptivní geometrii. Bylo chybou, že jsem si nenechal zapsat fyziku, protože tu jsem doháněl během celého života a skoro jsem cítil, že nemám solidní univerzitní základ. Na druhou stranu deskriptivní geometrie byla velice užitečná, protože člověk dostal trojrozměrnou představu.

My se na všechno díváme ve dvou rozměrech a o tom třetím rozměru mluvíme. Když hovoříte o Praze a ulicích, ty jsou ve dvojrozměrném prostoru a dají se bezvadně zachytit na plánku, ale třetí rozměr – výškový, ten uteče. Proto je třeba konstrukce. Podívejte se na čtverec, má úhlopříčku, strana čtverce je jednička, úhlopříčka je odmocnina ze dvou, ale když máte krychli, tam jsou také tělesné úhlopříčky, ale abyste se na tu tělesnou úhlopříčku dostal, tak musíte jednu stranu sklopit do roviny a teď se tam objeví třetí strana a ta je dlouhá jako odmocnina ze tří. Sklápění rovin a trojrozměrný prostorový názor se velice dobře studuje právě z deskriptivní geometrie. Tyto dva předměty jsem měl až do roku 1939, někdy v říjnu jsem z nich složil první státnici, zbývalo jenom pár dnů do listopadu 1939, kdy byly zavřeny vysoké školy.

V té době došlo k zatčení devíti studentů na kolejích, já měl to štěstí, že jsem bydlel v soukromí, v rodině. Z rodin studenty nebrali, kdežto na koleji to udělali na jeden zátah a nahnali je do koncentráku. Několik dní potom jsem zašel na fakultu, po Němcích zatím ani památka, opsal jsem si požadavky na druhou státnici a říkal jsem si, že jakmile budou školy za tři roky otevřené, budu pokračovat ve studiu. Ovšem otevřeli je až za šest let. A teď vyvstala otázka, co mám dělat, když Němci uzavřeli vysoké školy a brali studenty do rajchu na práci.

Co jste tedy dělal?

Nejdřív jsem chodil na obchodní školu, kde jsem se učil psaní na stroji, ale pak jsem našel abiturientský kurz průmyslové školy, a sice elektrotechnickou průmyslovku. Kurz trval dva roky, dostal jsem maturitní vysvědčení. Mám dvě maturity na dvou různých školách, úplně jinak zaměřených, jedna klasická a jedna technická.

Následně se jednalo o tom, kam mě pracovní úřad s touto kvalifikací nasadí. Toho času se v Praze zřizovala pobočka letecké továrny Junkers, v dejvickém gymnáziu na Evropské ulici se soustředily kanceláře pro statické výpočty všech českých firem Letov, Avie a ještě jedné. A Junkers tady měl kancelář, tu tam vedl Holanďan Roosendal, nasadili ho do Čech.

V kanceláři pracovali většinou inženýři stavaři, pak dva nebo tři z Jugoslávie, byli islámského přesvědčení, mohamedáni, ale to tehdy byla záležitost hodná stejné pozornosti jako příslušnost k jakékoliv církvi, která u nás byla zastoupena. Ještě s námi pracoval jeden Němec z Rumunska, ovšem slušný člověk. My jsme se tam ráno scházeli, debatovali jsme o tom, jak probíhá válka, a když jsme neviděli, že by v kanceláři někdo seděl, oslavovali jsme vítězství. A najednou se ozvalo zakašlání, to udělal ten Němec, aby nás upozornil na svou přítomnost. Nikdy o tom nic neřekl. Já jsem se s ním později setkal, když se stavěla kopule na Ondřejově, působil jako šéf oddělení jedné konstrukční firmy v Drážďanech. Navštívil jsem ho, byli jsme nejlepšími přáteli, zůstal jsem mu vděčný, že o té záležitosti pomlčel, protože by celá věc skončilo jediným možným způsobem…

V Astronomickém ústavu Akademie věd ČR jste byl zaměstnán od roku 1956 až do roku 2009. Co bylo v prvních letech středem vašeho zájmu?

Už Mohr (Josef Mikuláš Mohr, profesor astronomie a svého času vedoucí katedry spektrální fyziky na MFF UK; pozn. red.) mě nasměroval ke stelární astronomii. Několik let působil jako hostující profesor v Holandsku v Leidenu spolu s profesorem Oortem (Jan Hendrik Oort, nizozemský astronom, přispěl k rozvoji radioastronomie; pozn. red.), jedním z géniů astronomie. Mohr mě uvedl do tématu a já jsem to vzal z matematické stránky, protože díky knížkám po strýci Haunerovi (Vilém Hauner, matematik, astronom, také vojenský historik, publicista a překladatel; absolvoval Filozofickou fakultu UK, na počátku 20. století pracoval jako asistent astronomického ústavu; pozn. red.) jsem našel způsob, jak by bylo možné udělat trojrozměrný rozměr galaxie. Jednalo se o matematicky dokonalejší model, než byly ty dřívější, geometricky založené na hmotném bodě, jeho přitažlivosti a homogenním sféroidu, jehož přitažlivost se dala spočítat. Bylo třeba zohlednit skutečnost, že hustota hvězd ubývá od středu ke kraji. Nebylo tehdy známo, že je něco ve středu galaxie. K tomuto objevu se došlo až později.

Vaším hlavním zájmem jsou dvě velká témata – mlhoviny a kosmické smetí…

Mlhoviny jsou tématem astronomickým, začalo mě to zajímat už před válkou. Později jsme s Lubošem Kohoutkem vydali Katalog planetárních mlhovin. Takové seznamy už existovaly, ale my jsme na to šli z podrobného hlediska, prohlédli jsme i publikace z 19. století, v nichž byly třeba záznamy expedic o objevech planetárních mlhovin v Jižní Americe.

Při amerických pobytech jsem se setkal s Karlem Henizem (americký kosmonaut; pozn. red.), který pracoval v jižní Africe pro holandskou observatoř, objevil řadu planetárních mlhovin a neměl publikační možnosti. Nabídl jsem mu, že dám jeho objevy do katalogu planetárních mlhovin, on byl docela rád, dal mi identifikační mapky, které se v katalogu uveřejnily. Za pobytu v Americe jsem udělal i mapky mlhovin, které nebyly známy. Katalog byl uveřejněn v roce 1967, ve stejném roce u nás zasedal kongres Mezinárodní astronomické unie.

Kdy přišlo na řadu téma kosmického smetí?

Tím jsem se začal zabývat o něco později, za generálního ředitele Evropské kosmické agentury Roye Gibsona (generální ředitel Evropské organizace pro výzkum vesmíru a první generální ředitel společnosti Evropské kosmické agentury; pozn. red.). Sloužil dlouho v Orientu a uměl několik dialektů čínštiny. Byl to velice příjemný člověk, ačkoliv založením mezinárodní diplomat, zapracoval se do astronomické stránky.

Evropská astronomická agentura měla mít centrum, kde by se soustředila astronomická literatura a nové počítače, které by vyhledaly k určitému dotazu příslušnou literaturu. S tímhle přišel Gibson za mou a nabídl mi, jestli bych neměl takovou otázku. Já ji měl, a to jestli může dojít ke srážce dvou těles. Dostal jsem seznam asi o sto stránkách, v němž jsem našel také odkaz na dvě práce od Dona Keslera (americký astrofyzik, vědec působící v NASA, zabýval se výzkumem vesmírného odpadu; pozn. red.) a jeho spolupracovníků. Tyto tituly se sice netýkaly přímo srážek, ale existence a počtu neaktivních předmětů v kosmickém prostoru, které nejsou přírodního původu. Jedná se o zbytky předmětů vypuštěných do kosmického prostoru lidskou činností, nejsou aktivní a není naděje, že by se mohly ke své původní činnosti ještě vrátit. To byl pro mě začátek.

Tehdy bylo jasné, že umělých objektů je v kosmu velice málo a jestli někomu upadla tužka nebo šroubovák, když pracoval mimo stanici, nehrálo žádnou úlohu. Matematicky se to nijak nezachycovalo, k tomu došel až Don Kessler. Když jsem si jeho dvě práce přečetl, řekl jsem si, že to je téma pro komitét Spojených národů. Na základě zjištění existence těchto předmětů jsem vyvodil důsledky, že bude nutno zjišťovat jejich počet, jejich dráhy, jestli mohou něco poškodit a tak dál. Celou věc jsem rozvinul, udělal zprávu pro OSN, kterou vydala divize pro záležitosti kosmického prostoru. To bylo v roce 1979. Patnáct let se nic moc nedělalo, ale už během té doby se jednotlivé agentury začaly objekty zabývat. V roce 1994 přišla věc na agendu ve výboru COPUOS (výbor OSN pro mírové využívání kosmického prostoru – The Committee on the Peaceful Use of Outer Space; pozn. red.) a zejména v jeho vědeckotechnickém podvýboru. Před dvěma nebo třemi roky tu byl Don Kessler, vracel se z Japonska, tady seděl s japonskou televizí. Řekl mi, že se tehdy divil, když se vysoký funkcionář z OSN přišel ptát na jeho práci.

Doc. RNDr. Luboš Perek, DrSc., Dr. h. c. (* 26. 7. 1919 v Praze). Po absolvování gymnázia pokračoval ve studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (1937–1945). V následujících letech působil na Masarykově univerzitě v Brně (1946 titul RNDr., 1952 docent, 1956 CSc., 1962 DrSc.). Od roku 1956 byl jeho zaměstnavatelem Astronomický ústav ČSAV v Praze, v letech 1968–1975 zastával místo ředitele, v letech 1975–1980 řídil Divizi OSN pro záležitosti kosmického prostoru (UNOOSA). Podrobně se věnoval problematice geostacionární dráhy v kosmickém prostoru a tématu kosmického odpadu. Je držitelem řady vyznamenání, jeho jméno nese od roku 1979 planetka č. 2900 a v roce 2012 byl po něm pojmenován největší dalekohled v České republice umístěný na hvězdárně v Ondřejově.

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu
e-shop