Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Kolem světa za 484 dní

Kateřina Krejčová (foto: Svoboda)

Kateřina Krejčová nepatří k typickým absolventům, které na našich stránkách obvykle představujeme. Fyziku na Matfyzu vystudovala s červeným diplomem, ale namísto práce v laboratoři ji zlákalo bankovní prostředí. Pět let úspěšně pracovala jako datová analytička, pak sbalila krosnu a vyrazila splnit si svůj dlouholetý sen.

V roce 2014 se společně s partnerem vydala na cestu kolem světa. Během 16 měsíců navštívila 25 zemí a nasbírala nespočet zážitků, které si zapisovala do deníků a zveřejňovala je na svém blogu. Dobrodružství, která jí cesta přinesla, po návratu shrnula do vlastní knihy Pozpátku kolem zeměkoule. Dnes pracuje v konzultační firmě, dál cestuje, píše články, a taky provází české turisty po jihovýchodní Asii.

Kdy jste se poprvé vypravila na delší zahraniční cestu?

Po státnicích na Matfyzu jsem se rozhodla, že přejdu Španělsko po trase GR 11, která vede přes Pyreneje od Středozemního moře k Atlantskému oceánu. Celkem to bylo asi 1 800 km, které jsem ušla za 70 dní. Většinu trasy jsem šla sama. Těsně předtím jsem se po pěti letech rozešla s přítelem, tak jsem si potřebovala vyčistit hlavu, srovnat myšlenky a rozhodnout se, co chci dělat dál. Odlétala jsem dva dny po státnicích a den před promocí se vrátila.

Vystudovala jste s červeným diplomem astronomii a astrofyziku. Po promoci jste nastoupila do banky jako datová analytička. Nelákalo vás pokračovat v doktorském studiu a věnovat se vědě?

Na doktorském studiu podle mého pokračují dva typy lidí. Ti, co ještě úplně nevědí, co by chtěli dělat, a studiem si prodlužují mládí, a ti geniální, kteří jsou pro vědu určení a chtějí v ní něčeho dosáhnout. Já jsem nezapadala ani do jedné skupiny, takže další studium pro mě nemělo smysl. V bance jsem navíc pracovala už jako studentka. Práce v oboru data mining mě bavila a myslím, že jsem v ní byla docela dobrá, takže bylo celkem přirozené, že jsem po škole do banky nastoupila na hlavní pracovní poměr. Dělala jsem věci, které mě bavily, v týmu naprosto skvělých lidí. A za pár let jsem si vydělala na cestu kolem světa.

Ještě před cestou kolem světa jste měsíc a půl vyučovala matematiku v Ladaku v severní Indii. Co vás k tomu přivedlo?

Učit matematiku do Indie jsem odjela rok po škole přes organizaci Brontosauři v Himalájích. Jejich činnost jsem sledovala už dlouho předtím, a když jsem v létě měla čas, přihlásila jsem se do výběrového řízení. V Indii jsem se zapojila do dvou projektů a taky vylezla na svou první šestitisícovku.

Jak vypadá výuka na indické škole?

Zjednodušeně řečeno, asi tak jako u nás před Janem Amosem Komenským. Děti se nazpaměť biflují věci, kterým nerozumí, a to ještě v cizím jazyce, který neumí. Látku pořádně nechápou a mnohdy vůbec nevědí, o čem je řeč. Brontosauři v Himalájích se tohle snaží změnit a chtějí tamní přístup ke vzdělávání zlepšit. Dobrovolníci děti učí interaktivní formou. Měla jsem připraveno spoustu her a různé soutěže zaměřené na to, aby se děti naučily počítat. Indická učitelka matematiky byla na všech našich hodinách přítomná a naše materiály si potom od nás převzala, aby je mohla využívat i při své výuce. Škola, na které tento projekt běží, původně neměla daleko od zavření, teď má asi 250 žáků a pověst nejlepšího vzdělávacího zařízení v celém okrese.

Jak dlouho ve vás zrála myšlenka podniknout cestu kolem světa? Bylo těžké se k něčemu takovému odhodlat?

O cestě jsem dlouho snila. Jasnější plán jsem si udělala, když jsem v květnu 2013 přecházela Korsiku. Přemýšlela jsem, kdy bych mohla kolem světa vyrazit, a jako ideální se mi jevil únor následujícího roku – do té doby stihnu vše zařídit a s rodinou ještě strávím Vánoce. Tenkrát nastala ideální konstelace, abych mohla něco takového podniknout. Měla jsem našetřené peníze a doma mě nic nedrželo…

Kolem světa jste vyrazila se svým přítelem. Cestu jste zahájili v Ohňové zemi v Jižní Americe. Proč zrovna tam?

Chtěli jsme se vyhnout zimě, což bylo v únoru možné jedině na jižní polokouli. Napadlo mě, že by bylo pěkné začít rovnou na konci světa, u cedule Fin del Mundo ve městě Ushuaia v Ohňové zemi.

Drželi jste se nějakého předem připraveného itineráře?

Snažili jsme se být vždycky ve správnou dobu na správném místě, třeba nepřijet na Aljašku v zimě, kdy je tam nejen mráz, ale taky tma, nebo nebýt v Bolívii v období dešťů. Takže jsme destinace plánovali víceméně podle sezóny a krásně nám to vyšlo. Na Aljašce jsme byli na podzim, na Novém Zélandu na jaře, Vánoce jsme oslavili u klokanů v Austrálii… a zpátky domů jsme přijeli první letní den.

Jaký zážitek se vám vybaví jako první, když si vzpomenete na Jižní a Severní Ameriku?

Americký kontinent jsme přejeli za sedm měsíců a těch zážitků, co jsme za tu dobu nasbírali, je neskutečně moc. Stačí, když si otevřu naši knihu, a ke každému místu se mi okamžitě něco vybaví.

Tak třeba na Aljašce jste přespávali ve srubu…

To byla asi největší romantika naší cesty. Na Aljašce je kolem 200 veřejných srubů, a když se vám podaří získat povolení, můžete v nich zadarmo nebo za menší poplatek nocovat. Některé se nacházejí na dost odlehlých místech. Z našeho srubu jsme měli výhled na obrovské zasněžené hory a ledovce. Venku bylo tou dobou už dost zima, takže jsme chodili na dříví a topili si v kamnech. Přes den jsme se procházeli po hřebenech, široko daleko nikdo… Jednou v noci nám dokonce nad srubem zářila polární záře.

V Severní Americe jste taky týden cestovala sama.

Bylo to v době, kdy za námi do Ameriky přijeli synové a maminka mého přítele. S přítelem jsme byli už pět měsíců nepřetržitě spolu, takže jsem si řekla, že nám neuškodí, když si od sebe na chvíli odpočineme. Vyrazila jsem do národního parku Sequoia, který jsem přešla pěšky, a nakonec vylezla na Mount Whitney, nejvyšší vrchol Spojených států. Ke kopci jsem šla z opačné strany, než se na něj obvykle chodí, trasou, která měla nějakých 95 kilometrů.

Jaké to má výhody, když jde člověk sám?

Srovnám si v hlavě myšlenky a cestu prožívám víc do hloubky. Cestování ve dvou vám sice dodává pocit jistoty, že když se jednomu něco stane, druhý ho zachrání, zároveň vás ale druhá osoba tak trochu ruší. Proto ráda občas vyrazím někam sama.

Dostala jste se někdy do nějaké vážnější situace?

V podstatě ne. Když jsem sama, dávám si víc pozor a snažím se chovat opatrně a s rozumem. Samozřejmě, každý má svou hranici, kdy se cítí bezpečně, úplně někde jinde. Takže věci, které dělám já, by mohl jiný považovat za naprosté šílenství.

Co například?

Třeba vydat se v Laosu stopem do džungle, což byl pro mě ohromný zážitek. Na druhou stranu, když cestujeme dva, hranici můžeme posunout ještě mnohem dál a společně si dovolíme dělat věci, ke kterým bych se sama nikdy neodvážila – projet celou Jižní Ameriku stopem v kabinách náklaďáků, vylézt na šestisícovku, chodit treky, na kterých nepotkáte živáčka…

Na jednom takovém treku v Jižní Americe jste podcenili počasí a dostali se do poměrně nebezpečné situace…

To bylo v Patagonii, když jsme šli kolem Větrného sedla. Po cestě se začalo nenápadně zhoršovat počasí. Nejprve foukal jen silný vítr, pak se přidal déšť, zatáhla se obloha a my jsme se ocitli uprostřed příšerného nečasu. Ztratili jsme cestu a dostali se na hranu stometrového srázu, ze kterého jsme se museli nějak dostat dolů. Vítr nás rychle ochlazoval a byl tak silný, že jsme neslyšeli jeden druhého. Dostat se dolů bylo dost náročné, nakonec se nám to ale podařilo. Našli jsme si místo trochu v závětří a tam postavili zeď z kamenů a stan, ve kterém jsme museli přečkat dvě noci, než se počasí trochu umoudřilo a my mohli pokračovat dál.

A co lidé, které jste během cest potkávali? Nikdy jste nebyli v ohrožení?

Za celou dobu nás nikdo neokradl, ani se nepokusil přepadnout, unést, zabít… To je na tom skvělé. Projeli jsme 25 zemí, potkali tisíce lidí, ale nikdy jsme se nesetkali s vyloženě špatným člověkem, který by nám chtěl ublížit. Od té doby beru s rezervou všechny zprávy o tom, jak je svět zkažený. To je jen mediální obraz něčeho, co není pravda. Je přeci statisticky nemožné, abychom potkávali jen dobré lidi mezi samými špatnými. Navíc, když cestuji jako holka sama, mám pocit, že se mě místní snaží o to více chránit.

U místních jste dokonce bydleli.

Využívali jsme službu couchsurfing, což je celosvětově fungující komunita lidí nabízejících bezplatné ubytování u sebe doma. V každé zemi jsme se snažili alespoň jednou „couchsurfovat“. Nejen na americkém kontinentu, ale také v Asii nebo třeba na Fidži, kde jsme bydleli v malé tradiční vesnici.

Couchsurfing je ještě lepší způsob, jak poznat zemi a její obyvatele, než třeba stopování. Skvělý zážitek jsme měli v Mongolsku v Ulánbátaru. Bydleli jsme u manželského páru a paní domu nás jednou pozvala, ať s jejím mužem jedeme kousek za město nakrmit koně. Jak jsme později zjistili, vzdálenosti dle mongolského měřítka jsou o dost jiné, než na jaké jsme zvyklí z Evropy. Jeli jsme asi 150 km za Ulánbátar, do stepí, kde se volně pásli koně a široko daleko byla jediná jurta pro pastevce. Náš hostitel jel dvě hodiny tam, aby zvířatům dal krmení, a pak dvě hodiny zpátky, ale byl to pro něj jen kousek.

Kdo vám ještě utkvěl v paměti?

Nejvíce zapamatovatelná byla asi Marion. Australanka, která se živila jako „bin diverka“. Všechno, co měla, buď dostala od lidí, nebo vylovila v popelnicích. Přesně věděla, do které popelnice který den jít, a co tam najde. Domů si pravidelně přinášela třeba čerstvé pečivo, ovoce a dokonce krevety, které někdo jiný vyhodil, protože se jim blížilo datum spotřeby. Sama krevety sice nejedla, ale dávala je aspoň slepicím, že prý je v popelnici přece nenechá. Marion byla skvělou ukázkou zdravého přístupu k materiálním hodnotám. Na svých věcech vůbec nelpěla a neustále nás pobízela, ať si u ní vezmeme, co chceme.

Která země vás nejvíce překvapila?

Na začátku cesty to byla Bolívie, kam jsme přijeli z Calamy, města na severu Chile. Když jsme na informacích v Calamě zmínili, kam jedeme, paní, která tam pracovala, se otřásla odporem a prohlásila, že do Bolívie by nikdy nejela. Patrně si zemi představovala jako my třeba Somálsko. Tím ale samozřejmě nechci říct, že mám něco proti Somálsku nebo že se tam nikdy nepodívám, ale měli jsme z toho trochu strach. Ve skutečnosti jsme potom z Bolívie byli naprosto nadšení. Je to nádherná země.

Stejně tak Barma. Všude jsme četli varování, ať do Barmy nejezdíme, že na hranicích probíhá ozbrojený konflikt s etnickými menšinami. České ministerstvo zahraničí na svých stránkách uvádělo, že jediná možná doprava do Barmy je letadlem. My jsme tam přitom přišli pěšky po mostu Thajsko-barmského přátelství. Pohybovali jsme se v oblasti, kde údajně měla válka probíhat, ale nezpozorovali jsme nic, co by tomu jakkoli nasvědčovalo. Na nás země působila jako jedna z nejbezpečnějších, v jaké jsme kdy byli. Místní obyvatelé byli neuvěřitelně milí a starostliví a ani na vteřinu jsme se v žádné situaci necítili v ohrožení. Do Barmy teď každý rok jezdím jako průvodkyně a sleduji, jak obrovsky rychle se země mění.

Je naopak nějaká země, do které byste se už vracet nechtěla?

Negativní zkušenost jsme získali v Kambodži, kde jsme měli opravdu pocit, že tam nejsme vítaní a že se nás místní snaží tak trochu ošidit. To se nám jinde nestalo. Když si koupíte službu v Barmě, třeba výlet nebo ubytování v hotelu, všichni se mohou skoro rozkrájet, abyste byli spokojení. Ačkoli si jsou vědomi, že cena je vysoká, snaží se, abyste nabyli dojmu, že služba za to stála. V Kambodži jsme zažili přesný opak. Cena byla nehorázně vysoká a služba často naprosto katastrofální.

Jak se vám téměř po roce a půl cestování vracelo zpátky do běžného života? Neměla jste nutkání v nějaké zemi zůstat?

To ne. Domů jsem se už docela těšila. První rok cestování ve dvou byl skvělý, potom už jsme s přítelem měli občas ponorku. Být s někým 480 dní v kuse, v podstatě ve dne v noci, je trochu náročné, přestože se máte rádi.

Zmínila jste, jak se Barma začíná měnit. Důsledky turismu jsou tématem, o kterém teď píšete i na svém blogu…

Snažím se čtenáře přivést k zamyšlení nad tím, jak cestovat a neničit svět. Myslím si, že mnoho lidí ani netuší, jak svým chováním na cestách mohou škodit.

Co konkrétně máte na mysli?

Je toho hrozně moc. Ať už jde o to, co na cestách jíte, za co a kolik utrácíte, co máte na sobě nebo jak mluvíte s lidmi. Každý aspekt toho, jak se chováte na cestách, může mít nějaký důsledek. Třeba když se procházíte po Barmě v tílku a kraťasech, což je v dané zemi naprosto nepřístojná věc. Stačí si vzít tričko a tříčtvrťáky a je to úplně v pořádku. Spousta lidí se však o tohle nezajímá, neví to. Stejně tak, když přijedu do Afriky a nabídnou mi lví steak, je podle mě naprosto špatné si ho koupit. Je jedno, jestli jíte polévku ze žraločích ploutví, tuňáka nebo jakékoliv jiné ohrožené zvíře.

Složitou otázkou je třeba žebrání. Když přijde dítě, smutnýma očima se na vás podívá a natáhne ruku, není podle mě správné mu dát dolar. Když to takhle udělají tři nebo čtyři lidé za den, dítě si vydělá víc než těžce pracující rodič na poli. Děti mnohdy cíleně posílají žebrat dospělí. V celé Asii jsem si ověřila, že nejvíce potřební ruku nikdy nenatáhnou. Ti by se naopak s člověkem rozdělili o poslední sousto. Nedávat žebrákům je tedy jedna ze zásad, které mohou přispět k tomu, aby se svět nezkazil tak rychle.

Jak vás cestování změnilo?

Přijde mi, že za rok a půl na cestě jsem se toho naučila víc než za pět let ve škole. Předtím jsem nikdy neměla ráda dějepis, vždycky mi přišel hrozně nudný. Ale když člověk projíždí země, které mají neuvěřitelně bohatou historii, ať už je to Čína, Kambodža, Barma nebo třeba země Jižní Ameriky, tak do sebe přirozeně nasává informace jako houba. Nejen historie, ale také informace související s kulturou nebo náboženstvím mě díky cestování začaly hodně zajímat. Před cestou jsem naprosto netušila, jaký je rozdíl mezi Kambodžou a Barmou, neuměla jsem si nic konkrétního představit. Teď vidím, že tyto země jsou ve všem úplně odlišné. Začínám tušit, jak svět opravdu vypadá, jak se v něm lidé chovají a jak v něm žijí. Pochopila jsem, že lidi jsou na celém světě vlastně stejní.

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu