Už půl století se zásluhou dobrovolníků pravidelně rozeznívají zvony největšího pražského chrámu. Svatovítští zvoníci jako jedni z posledních na světě dodnes drží tradici ručního zvonění. Někteří z nich jsou přitom v aktivní službě přes tři desítky let. Mezi ně patří Tomáš Stařecký, hlavní katedrální zvoník a absolvent Matfyzu.
Prozraďte nám, jak jste se dostal ke zvonění v největší české katedrále? Na Matematicko-fyzikální fakultě jste přeci vystudoval astronomii…
Předmět zaměření studií bývá pochopitelně spjatý s hlavními zájmy a činnostmi toho kterého člověka. Každý z nás má však i jiné, neprofesní zájmy a nejinak tomu bylo a je i u mne. Snad lze spatřovat náhodu v tom, že k astronomii, zvonění, ale i k hudbě a sportu jsem se doslova intimně přiblížil v jeden krátký čas. Zájmů bylo více, ale vyjma hudby, kterou v současné době z časových důvodů již aktivně neprovozuji, mne zbývající tři zájmy reprezentují, respektive provázejí dodnes. Stále jednou týdně provázím veřejnost hvězdnou oblohou na Štefánikově hvězdárně v Praze na Petříně – to je koníček. Snažím se co nejefektivněji sportovat, a proto holduji dálkovým běhům – to je pro mne nutnost. Každý týden rozeznívám zvony katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě – to je pro mne poslání.
Zvoníkem jste od začátku 80. let 20. století. Jak byste srovnal situaci před více než 35 lety a dnešní přístup ke zvonickému řemeslu? Dá se vůbec v kontextu společenských změn srovnávat?
Zvyklosti i vlastní práce patřící ke zvonickému řemeslu jsou vesměs po léta letoucí stejné. To, co se mění, je duch doby a aktuální pocity, s jakými k této činnosti přistupujete. Za „bolševika“ bylo zvonění společensky rizikovou činností. Vždyť každému z nás hrozila tzv. „mařena“ a to nebyla legrace – zvonění bylo považováno za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 komunistického trestního zákona. Šlo o trestný čin se sazbou až dva roky odnětí svobody. Naším tehdejším cílem bylo zvonění „přežít“ a zvonickou tradici udržet co nejdéle. Dnes, v období demokratické společnosti a církevní i politické svobody, je naším cílem tuto štafetu nejen dále udržet, ale také, pokud je to jen trochu možné, rozšířit, upevnit i zviditelnit.
Od roku 2012 máme na katedrální věži plný počet zvonů, o čemž se nám dlouho jen snilo. Máme také více druhů zvonových programů – jinak zní zvony při různých událostech. Naše zvony jsou dnes slyšet nejen o nedělích, ale také o půlnoční, která je opravdu o půlnoci, což na Hradě nebývalo zvykem snad více než oněch 40 let doby temna.
Kdy můžeme zvony pražské katedrály slyšet?
Pravidelná zvonění na katedrále jsou dvě týdně, obě v neděli. Prvně se zvoní před nedělní slavnostní mší začínající v 10 hodin. Zvony ze svatovítské věže na ni svým zvukem zvou od 9:45. Druhé pravidelné zvonění je v poledne – zvon Josef ohlásí sólovým zvoněním poslední minutu před polednem a přesně ve 12:00 se k němu přidají další tři velké zvony. Tento polední „koncert“ končí ve 12:15 a nezřídka i za potlesku z třetího hradního nádvoří.
Kolik lidí je k obsluze zvonů potřeba?
Osm až dvanáct, závisí také na tom, jestli zní i největší zvon Zikmund a podobně. Osm lidí je však minimum – ti všichni najednou tahají za lana. A pozor – nejsou to jenom zvoníci mužského pohlaví, ale také slečny a dámy zvonířky.
Náš rozhovor vzniká koncem prosince. Je adventní čas pro hlavního zvoníka pražské katedrály výjimečný? A jak je to o vánočních svátcích? Musí zvoník do práce?
Možná to bude znít překvapivě, ale čas adventní je pro zvoníky, a nejen pro ně, čas klidu a rozjímání. Zvony jsou slyšet jen „přiměřeně“, žádné velké zvonění se nekoná. Vše se soustředí až na slavnost Narození Páně, Štědrý den a svátky následující. Tehdy zvony zvoní hodně a radostně nahlas.
Slyšela jsem, že už jenom ve čtyřech katedrálách na světě se zvoní ručně, přičemž žádná z nich, kromě pražské, není tou hlavní v zemi. Čím to je, že se tato tradice udržuje právě u nás? Proč ruční zvonění ve světě umírá na úbytě?
Podle mého názoru je to dílem náhody, dílem vlastností a historií českého prostředí. Stačilo možná málo k tomu, aby nás před rokem 1989 rudá vrchnost zaplašila a rozprášila. To, co jsme zažívali, co jme viděli i pocítili, to by zabralo dlouhé vyprávění. My jsme se však nedali, nenechali jsme se zastrašit a zůstali oddaní našim ideálů na tomto skromném a maličkém zvonickém poli. Možná kdyby situace neskončila již v roce 1989, tak by to mohlo dopadnout také špatně, ale to je právě ta náhoda, nebo spíše osud. No a čas běží – tehdy jsme byli raritou a dnes to vypadá, že raritou asi zůstaneme. V dnešní době jen obtížně najdete takové, v dobrém slova smyslu nadšence – chtělo se mi říci šílence –, kteří dobrovolně a po léta letoucí obětují takový kus života bohulibé činnosti. Každou neděli, 52x do roka, v průměru asi 120 zvonění ročně…
O hloubce tohoto vztahu svatovítských zvoníků a zvonířek vypovídá i statistika. V současné době zajišťuje zvonění v katedrále sv. Víta 22 pravidelných zvoníků. Z toho deset služebně nejstarších zvoníků má dohromady za sebou přes 244 let činné služby, všichni pak 309 let. Čtyři zvoníci zvoní na katedrále přes 30 let, další 28, dva 19 atd. Průměrná doba zvonické služby je 13 let. Z výše zmíněné skupiny zvoníků je osm žen, takzvaných zvonířek. Tak máme naši katedrálu a její zvony rádi.
Při hledání informací o vás jsem se několikrát setkala se spojením „renesanční člověk“. Máte opravdu mnoho zájmů: zvoníte, běháte, cestujete, věnujete se astronomii. Jak to vše zvládáte? Co vám dodává životní energii?
Nabíjí mne dobře odvedená práce a vědomí, že způsobuji radost druhým. Vaše radost, moje radost. Na začátku našeho rozhovoru jsem vám rozškatulkoval své hlavní zájmy a jejich význam v mém životě. V tom je polovina „návodu“, jak to zvládám. Další polovina je v houževnatosti a tvrdě odpracovaných dobrovolných povinnostech, ve dne i v noci. Bez toho to nejde. Vše do sebe musí zapadat. To, co mi schází, je čas. A ne na další zájmy, ale třeba na utříbení si mnohých myšlenek, prohloubení znalostí a vědomostí o různých tématech atp. V těchto směrech se ovšem poctivému člověku asi nikdy dostatek času nedostane. Často jenom běžíme, chvátáme…
Vraťme se na závěr ještě k době vašich studií na Matematicko-fyzikální fakultě a zavzpomínejme – jací byli pedagogové, spolužáci a celková atmosféra?
Na Matfyz vzpomínám velmi rád. Byla to ta nejlepší škola, kterou jsem poznal, znal a potkal. Jsem neobyčejně rád, že jsem ji absolvoval a nikdy bych neměnil. Matfyzem se musí život začínat. Za pomoci pedagogů, ale i genia loci, jsem se naučil samostatně a do hloubky přemýšlet o tom, co nás obklopuje – od mikrokosmu až po makrokosmos. Dojít až k hranicím, kde začínáme být nejistí, zda je to všechno náhoda, anebo čísi dobrý úmysl. Svět je báječný a Matfyz mi dal nejlepšího průvodce tímto prostorem – naučil mne samostatně a fundovaně přemýšlet a vidět zpoza pár nejzákladnějších rovnic náš svět.
Matfyz mne také dovedl k hluboké pokoře, neboť – jak říkal i klasik – čím více toho vím, tím víc si uvědomuji, kolik toho ještě nevím. To mne sice může děsit, ale zároveň nutí ke skromnosti. Vesmír tu je a byl. Zvony tu jsou a úloha nás, zvoníků svatovítských, je, aby byly. Jak často v takových souvislostech opakuji – pro mne není důležité, jestli zvoní třeba Janča anebo Vašek, ale že zvony zvoní a budou zvonit. A kdo ví, třeba se z toho radují i veverky na Petříně. A to stojí za to.