Na české hudební scéně najdeme několik smyčcových kvartet mezinárodní úrovně. Patří k nim i Zemlinského kvarteto, které vzniklo v roce 1994. V tomto souboru působí violista Petr Holman, který absolvoval Pražskou konzervatoř, ale může se též pochlubit diplomem z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.
Jaké byly vaše hudební a matematické začátky?
V hudebním prostředí jsem se pohyboval odmalička. Otec s matkou byli amatérští houslisté a hráli spolu v cimbálové muzice. Logicky pak obě své děti dali v šesti letech do hudební školy na housle. Hudba mě však ze začátku nijak zvlášť nezaujala, a tak jsem byl spíše špatný houslista a věnoval jsem se svým číslům. Ta mě bavila, po základní škole jsem proto vyrazil na matematické gymnázium Wilhelma Piecka (dnes Gymnázium Ch. Dopplera, pozn. red.).
Hudba vám však později přirostla k srdci. Začal jste hrát v Pražském studentském orchestru, jenž sdružoval studenty převážně mimohudebních oborů.
Ve třinácti letech jsem z houslí přesedlal na violu a současně začal chodit do zmíněného orchestru, což byl zásadní moment v mém životě. Najednou jsem zjistil, že hra v orchestru s dalšími hudebníky je něco krásného, co jsem doposud ještě nepoznal. Pak jsem dokončil gymnázium a přirozeně pokračoval na MFF UK. V tu dobu už však pro mě byla hudba důležitější. V čele Pražského studentského orchestru stál totiž prof. Mirko Škampa, který podporoval nejen hru orchestrální, ale též komorní.
Když se jednoho dne rozhodl sestavit kvarteto Pražského studentského orchestru, vybral do něj mimo jiné také mě. V roce 1994 se složení kvarteta ustálilo, když nastoupil náš současný první houslista. V té době začíná historie Zemlinského kvarteta, které však tehdy ještě jmenovalo Penguin Quartet.
Přestože jste se nakonec rozhodl, že se budete živit hudbou, MFF UK jste úspěšně dostudoval. Jak na studia na Matfyzu vzpomínáte?
Na Matfyzu jsem se ve třetím ročníku přihlásil na katedru numerické matematiky, kam jsem naprosto perfektně zapadl. Vedoucím katedry byl tehdy prof. Feistauer, amatérský violista, jehož dcera studovala na konzervatoři violu. Mým spolužákem v kruhu byl Ondřej Liberda, který byl současně také violistou v Pražském studentském orchestru. Na semináře občas přijížděl z plzeňské ZČU skvělý matematik a další amatérský violista Eda Rohan. Na fakultě jsme si díky tomu skvěle rozuměli. Leckterý seminář pak začínal slovy prof. Feistauera: „Jé, pane Holman, vy tady máte zrovna violu, tak nám na začátek něco malého zahrajte.“
Samostatnou kapitolou byla vynikající teorie míry s profesorem Malým, která pravděpodobně celá začala tradiční větou: „Praha je známá tím, že se u nás Lebesgueův integrál nepodceňuje,“ a vrcholila profesorovou přednáškou o gama funkci, která končila spontánním potleskem na otevřené scéně.
Kromě Matfyzu jste vystudoval také Pražskou konzervatoř. Muselo být náročné skloubit obě studia, k tomu hrát s kvartetem a potom ještě působit v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu…
Na Pražskou konzervatoř jsem nastoupil, když jsem byl ve třetím ročníku Matfyzu. O rok později jsem vyhrál konkurz do „rádia“ čili do Symfonického orchestru Českého rozhlasu, v němž jsem pak strávil skvělých sedm let. Po příchodu do orchestru jsem si však uvědomil, že vše dohromady není možné zvládnout. Dospěl jsem do bodu, ve kterém už jsem se nutně musel rozhodnout, co chci v životě dělat a čím se budu naplno zabývat. Po zvážení všech možných pro a proti jsem se definitivně rozhodl, že se budu živit hudbou. Toto své rozhodnutí jsem v tu chvíli podpořil paradoxní akcí – přerušil jsem na rok studia na konzervatoři, abych mohl dokončit Matfyz. V roce 1998 jsem obhájil diplomovou práci na téma Wavelety a pak se už naplno a definitivně vrhl do profesionálního hudebního světa.
Pomáhají vám matematické znalosti také v hudební branži?
Nevím přesně, čím to je, ale připadá mi, že tyto dva světy se poměrně hodně přitahují. Mezi lidmi na Matfyzu jsem potkal nečekaně mnoho hudebníků, ostatně i Albert Einstein hrál obstojně na housle. Domnívám se, že tyto dvě na první pohled dost odlišné oblasti musejí mít něco společného. Ať už to je jakási potřeba vyvažování exaktních znalostí hudebními emocemi, nebo nějaká mně ukrytá souvislost mezi oběma hemisférami mozku.
Zkušenosti, které jsem získal studiem na Matfyzu, jsem v životě ocenil už mnohokrát. Hlavně jde o způsob, jakým jsme se zde učili přistupovat k problémům a k jejich řešení. Kromě toho mi Matfyz dal řadu ryze praktických dovedností. Téměř od začátku jsem hlavním organizátorem Zemlinského kvarteta, řeším logistiku i finance, takže k číslům (byť ne iracionálním) se celkem dostanu a nemám žádné potíže s nimi pracovat.
Na jaké hudební období se zaměřujete?
Naše kvarteto se nezaměřuje na žádné specifické období klasické hudby. Ale tak nějak přirozeně hrajeme poměrně hodně české kvartetní tvorby. Jsem zastáncem názoru, že umělci z toho určitého národa hrají svou hudbu nejlépe. Tak je to u Rusů se Šostakovičem, u Maďarů s Bartókem, u Francouzů s Ravelem a také u domácích souborů se skvělými českými skladateli, jako je Dvořák, Smetana, Janáček. Dobrá věc je, že české hudbě většinou porozumí i zahraniční publikum, s českými autory míváme v cizině skutečně největší úspěchy.
Díky hudbě jste se podíval do nejrůznějších koutů světa. Která z exotických zemí na vás nejvíce zapůsobila?
Musím zmínit naše tři koncertní turné na Havajských ostrovech. Mají totiž překvapivě různorodou přírodu, zdaleka ne jenom nádherné písečné pláže s palmami. Vše se navíc nalézá na velmi malém prostoru, takže během dvou, tří hodin můžete zažít sníh a minus dva stupně Celsia, tropický prales, poušť a nakonec skončit na zmíněné pláži u Tichého oceánu. Moc pěkná, i když krátká, byla naše nedávná návštěva Kolumbie. Zcela jinou kulturu jsme pak poznali díky koncertům v asijských zemích.
Kde můžeme Zemlinského kvarteto v nejbližší době vidět a především slyšet u nás v České republice?
Mohu vás pozvat na naše pěkné koncerty v Rudolfinu. V letošní sezóně je naše kvarteto rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu, díky čemuž můžeme třikrát vystoupit ve Dvořákově síni Rudolfina. Jeden koncert jsme měli už v říjnu, další proběhne 15. února příštího roku. Zahrajeme díla Ludwiga van Beethovena (smyčcový kvartet f moll op. 95), Leoše Janáčka (smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné) a klavírní kvintet op. 18 Mieczysława Weinberga s vynikajícím klavíristou Nikitou Mndoyantsem, který teď v srpnu vyhrál prestižní Cleveland Piano Competition. 13. března 2017 zahrajeme smyčcové kvartety Alexandera Glazunova, „našeho“ autora Alexandera Zemlinského a posluchači také uslyší českou premiéru 3. smyčcového kvartetu Jiřího Gemrota.