Tomáš Řehák, ředitel Městské knihovny v Praze, je absolventem Matfyzu, kde vystudoval obor Teorie pravděpodobnosti a matematická statistika. Do knihovny nastoupil v roce 1992 na pozici experta pro automatizaci knihovních agend v nově vznikajícím oddělení automatizace. Jeho tehdejším úkolem bylo zajistit plynulý přechod výpůjčních agend z papírové do elektronické podoby a vývoj vhodného knihovnického systému. Výsledkem je vlastní systém pro Městskou knihovnu v Praze, který dostal název Koniáš. Ředitelský post v knihovně zastává od roku 2002.
Pobočky pražské městské knihovny jsou dnes už mnohem víc než jen místem, kde se potkávají čtenáři. Jak si knihovna hledá své místo v dnešní informační době? Jakou by podle vás měly mít knihovny do budoucna funkci?
V obecné rovině je funkce knihoven pořád stejná – pomáhat lidem, aby mohli těžit z dobrodiní civilizace. Jinými slovy aby mohli čerpat z kulturního dědictví, vzdělávat se a rozvíjet, a k tomuto dědictví také sami přispět – zanechat po sobě stopu. Pomáháme jim žít šťastný a tvořivý život. Tak tomu přeci bylo od nepaměti. Jen se najednou proměňuje způsob, jakým to děláme. V dobách mého mládí představovaly informace bohatství a radost. Hledaly se všelijaké cesty, jak se k nim dostat. Když kdysi vyšlo první vydání Deštníku z Piccadilly, stáli jsme ve frontě půl dne, abychom si tu útlou knížečku mohli koupit. V oboru, který člověka zajímal, se dalo stihnout přečíst skoro všechno, co se k nám dostalo a stálo za přečtení. Pamatuji si, že se mi dařilo kupovat v podstatě všechno, co u nás vyšlo o výpočetní technice, a ani mi to nezruinovalo kapesné. A v beletrii to bylo podobné. To byla informační poušť. Dobrých informačních zdrojů bylo velmi poskrovnu.
A najednou se to změnilo a přešli jsme během pár let z pouště do džungle. Informace jsou všude. Když si budete chtít přečíst něco od Seiferta, máte to na pár kliknutí myší a zadarmo. Otázka ovšem zní – budete si chtít přečíst něco od Seiferta? V džungli informací jsme jimi zavaleni, zahlceni. Nevidíme stezku, bloudíme. Informací není nedostatek, je jich nadbytek. Čeho se nedostává, je naše pozornost, naše schopnost vnímat, naše ochota něco hledat. A tak, bylo-li dříve úkolem knihovníka půjčit vám toho Seiferta, protože doma jste ho neměli, teď je jeho úkolem inspirovat vás k tomu, abyste si ho přečetli. Lhostejno, zda na papíře nebo z displeje mobilu. Má k tomu hromádku knih, prostor knihovny jako formativní veřejný prostor a pak nějaké ty informační technologie. A je to živý člověk, se kterým můžete mluvit. To jsou dost silné prostředky.
Jak se Městská knihovna v Praze v posledních letech proměnila?
To by zabralo celý rozhovor. Každý rok je toho spousta…
Víte, kolik svazků je ve všech pobočkách dohromady?
Celkem máme asi dva miliony svazků. Řada z nich jsou ovšem multiplikáty – několik různých exemplářů stejného titulu.
A co jejich digitalizace? Bude někdy zcela hotová?
Dá se čekat, že naprostá většina titulů bude za jedno až dvě desetiletí digitalizována. A není to úkol jen pro naši knihovnu, i když samozřejmě máme své digitalizační oddělení. Největším digitalizačním pracovištěm disponují Národní knihovna ČR a Moravská zemská knihovna.
Jak vzpomínáte na dobu před patnácti lety, kdy Prahu zasáhla velká povodeň, která vážně zasáhla také knihovní sbírky. Ve funkci ředitele knihovny jste byl tehdy pouhé dva měsíce…
Ani ne dva měsíce. Byla to doba zcela mimořádná podle všech možných měřítek. Voda nás zasáhla na třech místech. V Ústřední knihovně na Mariánském náměstí se nám podařilo s pomocí dobrovolníků všechno včas vynosit do vyšších pater a nepřišli jsme ani o jednu knihu. Naopak v Karlíně jsme přišli o celou pobočku se vším, co v ní bylo. Nejhorší ale byly ztráty v Holešovicích. Tam jsme měli normální pobočku, jejíž fond a vybavení byly zničeny, ale stejně jako v Karlíně to nebylo nic mimořádně cenného. Jenže v suterénu té pobočky bylo oddělení vzácných fondů včetně skvostů, jakým je Pražská bible z roku 1488. Ta, stejně jako ostatní svazky, strávila několik dní ve Vltavě rozlité do míst, která – jak mě povodňový štáb ujišťoval ještě dvě hodiny předtím – měla být zcela bezpečná.
Dnes je ale Pražská bible plně restaurovaná a v pořádku je i naprostá většina svazků, které tímto mokrým dobrodružstvím prošly. Naše knihovna byla mimochodem první, která „vymyslela“ mrazírny a začala tam vozit mokré knihy a archiválie. Pamatuji si, jak jsem den po kulminaci volal předsedovi představenstva mrazíren: „Potřeboval bych zamrazit dvacet tisíc vzácných knih. Včetně jednoho prvotisku z patnáctého století.“ Na druhé straně bylo dlouho ticho. Velmi dlouho… Pak z toho ty mrazírny měly docela slušný kšeft, ten nápad od nás převzala spousta institucí.
Za Vašeho vedení se podařilo hodně zdokonalit tzv. „bibliobusy“ – přibližte, prosím, čtenářům jejich koncept, jaký mají význam a přínos?
Bibliobusy mají v MKP velkou tradici. Ten první byl uveden do provozu v roce 1939, ale moc dlouho nesloužil, protože po pár měsících ho zabavil Wehrmacht a byla z něj vojenská sanitka. Po válce se ale služby pojízdných knihoven obnovily a jezdí po Praze už řadu desetiletí. Dva velké „bibláky“ fungují jako pojízdné knihovny vykrývající oblasti, kde se nedá, nedaří nebo nevyplatí provozovat normální pobočka. Máme ale i malého Oskara, který jezdí do škol, na různé festivaly a další akce, kde by dvanáctitunový náklaďák byl moc velký.
Můžete se s námi podělit o vaše vzpomínky na studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK? Studoval jste přeci jen v celkem pohnuté době – akademický titul jste získal v roce 1988 a konec 80. let byl v Československu na společenské události velmi bohatý…
Pro mě studium matematiky bylo spíše „vyšlismem“. Prostě to tak vyšlo. Na techniku jsem nechtěl, humanitní obory byly ideologicky pokřivené. Na medicínu bych se nedostal, já jsem byl na gymnáziu velmi nepořádný student s těžce podprůměrným vysvědčením. A o Matfyzu se vědělo, že tam nikoho vyznamenání ze střední školy nezajímá. Vzpomínám si na první přednášku z matematické analýzy. Tehdy se plné karlínské posluchárny zeptal profesor Novák: „Kdopak z vás už měl na střední škole integrály?“ Přihlásila se tak třetina lidí, my ostatní jsme na ně koukali závistivě. Pan profesor jen smutně pokýval hlavou a řekl: „Tak vy toho budete muset zapomenout víc.“ Prostě Matfyz bral každého, kdo napsal slušně přijímačky, a ty, kteří na to neměli, vyházel v prvních dvou letech. V našem kruhu jsme končili v sedmi z původních 25 přijatých. Během studia mě ale začala matematika opravdu bavit. A navíc jsem při tom potkal počítače a řekl si, že u toho chci být, tohle jednou změní svět. A také že ano.
Jako ředitele pražské městské knihovny se vás musím zeptat, zda jste vášnivý čtenář. Kolik knih do roka přečtete, jaké tituly a autory máte oblíbené, čtete i elektronické knihy?
Vášnivým čtenářem jsem byl zejména na střední škole. To jsem občas o prázdninách stíhal číst i tři knihy denně. Ostatně i během vysokoškolských studií jsem četl hodně. Dnes je to už dost slabé, ale pár desítek knih ročně to ještě dá. Dnes čtu hlavně elektronicky, na mobilu. Mám tak knihovnu pořád po ruce, čtu v tramvaji, u oběda, v posteli – prostě kdekoliv.
Oblíbení autoři? Těch je spousta: Karel Čapek, J. R. R. Tolkien, Chaim Potok, John Irving, Robinson Jeffers, Robert Merle… Rád se vracím k autorům dětských knih: Arthur Ransome, Jaroslav Foglar, Hanka Bořkovcová… Z odpočinkových žánrů čtu hlavně fantasy, občas detektivky. A pak samozřejmě čtu také odbornou literaturu.
Dočetla jsem se, že významnou roli ve vašem životě a v životě vaší rodiny hraje skauting, respektive jeho česká odnož Junák. Jak jste se dostal k organizování tohoto volnočasového spolku?
Já jsem to zdědil. Fakt! Můj dědeček byl jedním ze zakladatelů českého skautingu a po Svojsíkovi i jeho nástupcem ve funkci náčelníka. Ve skautingu se ale angažovala i moje babička, můj táta, strýc – prostě kdekdo. Ale určitě bych u toho nezůstal, kdybych nebyl skálopevně přesvědčen, že je to skvělé hnutí, s jehož myšlenkami se mohu ztotožnit. To by ovšem bylo na samostatný (a hodně dlouhý) rozhovor. Snad jen řeknu, že většinu toho, co jsem potřeboval pro funkci ředitele knihovny, jsem se naučil díky skautingu.
Mohlo by vás také zajímat:
Otec
novodobých volebních výzkumů
Astronom
rozeznívá svatovítské zvony
Umělá
inteligence je příležitostí pro matfyzáky