„Na konci minulého článku jsem slíbila, že se příště pochlubím, jak mi dopadly zkoušky. Je tedy na čase slib splnit,“ píše Eva Havelková z Erasmu.
Zkoušky, skupinové projekty a jazyková bariéra
Na britských vysokých školách jsou studentům kromě individuálních domácích úloh často zadávány skupinové projekty. Těch může být každý rok několik. Mně se poštěstilo, že jsem jeden takový coursework dostala ze základů počítačových sítí. Na skupinovou práci jsem doposud při studiu nikdy nenarazila, a tak to pro mě byla velká změna a obrovská zkušenost. Pracovali jsme ve skupinách po čtyřech studentech a za úkol jsme měli navrhnout kompletní počítačovou síť pro fiktivní developerskou firmu s dvěma stovkami zaměstnanců, která se stěhuje do nové dvoupatrové budovy. Coursework měl dvě části – samotné vypracování projektu a individuální esej v rozsahu 1000 slov, ve které měl každý popsat, jak práce ve skupině probíhala, co se během ní naučil a jakým způsobem tým aplikoval poznatky z přednášek a cvičení.
Skupina, ve které jsem pracovala, měla vskutku mezinárodní složení. Kromě mě v ní byla studentka původem ze Skotska, Číňan a jeden student z Nepálu. Vzhledem k tomu, že slečna ze Skotska měla výrazný akcent a mluvila dost rychle, kluk z Nepálu byl pro změnu velice stydlivý a nemluvný a student z Číny pro jistotu nemluvil vůbec a k psaní používal Google Translator, byla jakákoliv domluva v naší skupině docela tvrdý oříšek. Dalším problémem byl fakt, že teorie probíraná na přednášce nám k vypracování courseworku v podstatě vůbec nepomohla. Cílem bylo, abychom si všechno vyhledali a nastudovali sami. Myslím, že tahle strategie výuky moc nefungovala. Na studentech bylo vidět, že s vypracováním mají obrovské problémy a na kvalitě odevzdaných prací i známkách to bylo velice znát.
Samotné zkoušky byly v porovnání s Matfyzem výrazně jednodušší. Učitelé většinou dávají studentům k dispozici zadání z předešlých let a otázky se velmi často opakují. Měla jsem celkem čtyři zkoušky. Dvě písemné, v nichž byly v naprosté většině shodné či jen lehce modifikované otázky z loňského roku, a dvě na počítači, u nichž byla pro změnu většina otázek pouze ve formě tzv. multiple choice a navíc byla každá vybrána z fondu otázek, který nám byl poskytnut v průběhu semestru. Uspět u zkoušek s dobrými výsledky tak pro mě nebyl problém, a to i přesto že jsem všechny zkoušky měla v prvních deseti dnech zkouškového období.
Daleko nepříjemnější než samotné zkoušky pro mě bylo dlouhé čekání na výsledky. Učitelé mají oficiálně 20 pracovních dní na opravení jak courseworků, tak zkoušek, a to se dokonce týká také zkoušek psaných na počítači, které jsou vyhodnocovány automaticky. Co mě překvapilo ještě víc, byl fakt, že nahlédnout do opravených písemek (a dozvědět se tak, kde student udělal chyby) je možné až po oficiálním schválení známek, které probíhá asi měsíc po konci zkouškového období, a že možnost reklamovat způsob opravení nějaké otázky či hodnocení, je téměř nulová. Osobně jsem ze svých písemek bohužel neviděla opravenou ani jednu.
Večírkový maraton
Nejen studiem živ je student. Nedílnou součástí studentského života je také zábava, kterou v Portsmouthu, stejně jako na mnoha dalších britských univerzitách, zaštiťuje studentská unie. Nabídka studentských klubů je široká, ať už jde o sportovní, kulturní nebo třeba náboženské spolky, a být členem nějakého klubu se zdá být téměř povinností. Jeho členové se pak společně věnují nejen dané aktivitě, ale též spolu podnikají různé další akce. Velmi oblíbené jsou párty, které se pořádají v podstatě každý týden.
Pořádný večírek se neobejde bez „prebevs“. Protože alkohol je v Británii výrazně dražší než u nás, je běžné, že párty začíná u někoho doma, kde se všichni alespoň trochu opijí a zároveň se hrají nějaké hry. A protože většina studentů bydlí v pronajatých domech, není problém takové místo najít. Druhým oblíbeným místem pro zahájení večírku je v Portsmouthu bar nacházející se v budově studentské unie, případně Lyberry bar. V těchto podnicích vám totiž namíchají populární „snakebite“, mix piva, cideru a ovocné šťávy, jak jinak než fialové univerzitní barvy. Řada univerzit v Británii má údajně nějaký svůj nápoj, který je namíchán speciálně pro studenty, neobsahuje moc alkoholu a zároveň je levný, a tudíž je možné ho vypít hodně. Součástí přípravy na párty jsou také hry. V hlavě mi utkvěly dvě, „beerpong“ (trefování se pingpongovým míčkem do kelímků s pivem, přičemž pokud se soupeř trefí, musíte kelímek vypít) a „touchcup“ (trefování se pěticentem do skleničky se snakebitem, přičemž mince se nejprve musí odrazit o stůl).
Ačkoli na alkoholu se dá ušetřit, když se dá člověk do nálady už doma, na diskotéky a do klubů se téměř vždy platí vstupné, a studenti si tak nemohou dovolit chodit kdykoli kamkoli. Některé bary proto v určité dny pořádají speciální akce, kdy je vstupné i drinky pro studenty levnější. V úterý se chodí zásadně do Astorie, ve středu do Popworldu a Fleetu a ve čtvrtek pro změnu do Gunwalf Quays na diskotéku Tiger Tiger. K mému překvapení je v rámci univerzity hlavním večírkovým dnem středa. To se totiž koná Purple Wednesday (všechno spojené s univerzitou je „purple“), kterou organizuje studentská unie ve spolupráci s Popworldem. Oblíbený drink po snakebitu je „jagerbomb“, což je malý panák alkoholu smíchaného s decilitrem populárního energetického nápoje. Dvě takové bomby stojí pět liber.
Frisbee
Doma se už pár let věnuji ultimate frisbee, a tak byl spolek „frisbeejáků“ v Portsmouthu mojí jasnou volbou. Roční členství stálo 50 liber a zahrnovalo tréninky, účast na jednom turnaji zdarma, nezbytné pojištění a samozřejmě párty každý týden. Tréninky jsme měli dvakrát týdně na Southsea Common, což je obrovská travnatá plocha přímo u moře, která je volně přístupná všem. V Británii se hraje také univerzitní liga v ultimate frisbee, a tak jsem měla tu čest zúčastnit se kvalifikace a pak i celostátního kola v kategorii „mixed“ (holky i kluci dohromady). Zajímavý byl také tradiční Varsity Cup, během kterého spolu v několika sportovních disciplínách zápolí vždy dvě univerzity (původně šlo o souboj pouze mezi Oxfordem a Cambridge, později se soutěž rozšířila také mezi další univerzity). My jsme porovnávali síly s o mnoho větší univerzitou v Southamptonu. Ve frisbee se nám podařilo vyhrát, ale v součtu všech sportů jsme jako univerzita prohráli.
Jakožto nováček v týmu jsem spolu s dalšími byla zařazena do kategorie „freshers“. Fresher má v týmu trochu speciální a občas nezáviděníhodnou roli. Tak třeba na začátku párty mu někdo ze starších napíše na čelo černým fixem velké F, aby každý věděl, kdo všechno mezi nováčky patří. Cílem mnohých večírků pak je všechny nováčky hodně opít, a to například pomocí zmíněné hry touchcup. Starší členové si často upravují a vymýšlejí nová pravidla (která se nováčkům zásadně nesdělují) a to vše jenom proto, aby všechny, kteří mají F na čele, soustavně nutili pít.
Adoptions Night
Většina středečních nocí má v rámci spolků nějaké specifické téma. My jsme měli například „lifeguard night“, kdy se všichni převlékali za plavčíky, „worst T-shirt night“, kdy je cílem vzít si na sebe nejošklivější tričko (a kdo má nejhezčí, prohrál a je potrestán) nebo třeba „tour de pub“, kdy je cílem obejít předem daný počet hospod a v každé vypít předem určený nápoj. Vyhrává ten, kdo to stihne nejdříve. Ze všech párty, které se v Portsmouthu za celý rok konaly, mi nejvíce utkvěla v hlavě „adoptions night“. Ta patří mezi tradiční akce, jejímž cílem je stmelování týmu. Každému nováčkovi je ze starších členů přidělen jeden „rodič“, buď maminka nebo tatínek. V týmu tak postupně vzniká zajímavá rodinná hierarchie. Rodiče mají na starost své novorozené děti: obléknou je do zajímavého oblečení, přidělují jim úkoly a samozřejmě se starají o jejich pitný režim. Mně osobně byla přidělena maminka Elise, která mě oblékla stylově do obrovské dětské pleny, udělala mi na hlavě roztomilé culíčky, do pusy mi dala dudlík a na ruku mi izolepou důkladně přilepila dětskou lahev naplněnou neidentifikovatelným alkoholem. V průběhu noci mě pak navíc soustavě krmila dětskou přesnídávkou. Další nováčci, především kluci, pak většinou obdrželi dámské mini šaty a podpatky nebo slušivý latexový obleček a pouta. Takto oblečení jsme pak všichni společně vyrazili do města na diskotéku. Po absolvování adoptions night se nováček konečně oficiálně stává členem týmu.
Mezinárodních studentů je v Porstmouthu velmi mnoho, a proto i nabídka akcí, kterých se mohou účastnit, je velmi bohatá, ne všechny jsou přitom organizované přímo univerzitou. Spoustu zábavy si navíc člověk může zorganizovat i sám. O tom ale napíšu zase až příště.
Další díly:
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth I
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth II
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth III