Spojeni (s) Matfyzem: Zdeněk Herman

Spojeni (s) Matfyzem: Zdeněk Herman

Fakulta / rozhovor

Nový díl seriálu představuje prof. Zdeňka Hermana, uznávaného fyzikálního chemika, který v 60. letech zkonstruoval jednu z prvních aparatur pro výzkum srážek iontů metodou rozptylu ve zkřížených paprscích částic.

Co vás přivedlo na Matfyz?

K přírodním vědám mě jako malého kluka přivedl svými knížkami profesor Běhounek, u kterého jsem později psal diplomku. Na Matfyzu jsem začal studovat v roce 1952 chemii a později specializaci fyzikální chemii a radiochemii, což byl tehdy naprosto nový obor. Chemie se tenkrát dala ještě pár let na fakultě studovat. Bylo to v době, kdy vznikal Ústav jaderného výzkumu ČSAV a další obory, související s jadernou fyzikou. Po obhájení diplomové práce jsem se radiochemií už nezabýval a v roce 1957 jsem nastoupil do Ústavu fyzikální chemie ČSAV.

Tam jste zůstal dodnes.

Loni jsem oslavil 60 let práce v tomto ústavu. Nastoupil jsem tehdy do oddělení hmotnostní spektrometrie, to byl obor, kterému jsem se věnoval víceméně celý život, speciálně chemii iontů v plynové fázi a srážkovým procesům iontů. Vždycky jsem vlastně pendloval mezi chemií a fyzikou.

Existuje ocenění, které nese vaše jméno a je udělováno autorům nejlepších disertačních prací v oblasti chemické fyziky a hmotnostní spektrometrie...

Počátek byl ve vzácném dárku zahraničních přátel k mým osmdesátinám. Nic mi neřekli a udělali mezi sebou sbírku, která byla základem financí k ustavení Nadačního fondu Resonance, který cenu uděluje. Vybíráme z přihlášených prací takovou, která je nejlepší a tu takto oceníme. Je to potěšení, ale zároveň i starost, aby to všechno dobře fungovalo.

Na jaké období své kariéry rád vzpomínáte?

Rád vzpomínám na dobu, kdy za námi do ústavu jezdili zahraniční hosté a společně jsme pracovali na našich speciálních aparaturách. Byli to například kolegové ze Spojených států, z Německa, Británie, Francie, Itálie či Rakouska, kteří do naší laboratoře přijížděli především v rámci mezinárodních výměnných pobytů. To byl pro mne docela šťastný čas. Sami jsme byli režimem hodně omezeni v cestování do zahraničí, a tak jsme se alespoň těšili z pobytu kolegů ze zahraničí u nás. Kolegové z humanitních oborů byli pod daleko větším tlakem. Do matiky, fyziky a chemie partajníci moc neviděli. A my jsme měli nadto výtečnou atmosféru v ústavu, který vedl profesor Rudolf Brdička. Ta do značné míry přetrvávala i po jeho časném úmrtí v roce 1970.

Rok jste také strávil v USA na postdoktorském pobytu. Co jste si přivezl z Ameriky?

Přijet jako postdoc v roce 1964 na Yale University, která patří do skupiny Ivy League, kde je i Harvard, Princeton nebo Dartmouth, to znamenalo ohromnou spoustu nových zkušeností. Setkával jsem se především se studenty, kteří dělali PhD. Všechny charakterizovalo vysoké pracovní vypětí, pracovali ve dne v noci. Člověk mohl nasát atmosféru velké školy, v oddělení chemie byla spousta seminářů. Uvedu pro zajímavost, že hlavní seminář oddělení chemie, který si nikdo nedovolil vypustit, byl v pátek v šest hodin večer. Chodil jsem také na semináře prof. Lamba, který už byl nositelem Nobelovy ceny a vedl své semináře jedinečným způsobem. Z každého semináře si člověk mohl něco užitečného odnést. A jezdil jsem na konference po celé zemi a byl zván na semináře na jiných univerzitách.

Zažil jste někdy kulturní šok?

V USA jsem nezažil kulturní šok, spíš to byla velká zkušenost. Měl jsem možnost potkat kolegy z celého světa, získat spoustou nových poznatků, seznámit se s novými metodami výzkumu, způsobem jak organizovat a vést práci, jak jednat se studenty – brát je jako respektované spolupracovníky a vést je svým příkladem – a vůbec získat přehled o tom, co se v molekulové fyzice děje po celém světě.

Neuvažoval jste nad tím, že byste v Americe zůstal?

Ne. Byli jsme sice ve Spojených státech, když u nás proběhl srpen 1968, manželka s dětmi tam tenkrát byla se mnou, a dostal jsem tam nabídku na šest pracovních míst, ale nikdy jsme vlastně neměli v úmyslu zůstat v zahraničí. Jednak jsme tady měli rodiče, a také nakonec přátele a kolegy v ústavu, a cítili jsme se doma v Praze. Dokonce dva své dobré americké kolegy jsem pěkně rozzlobil, když jsem řekl, že nabízené místo nepřijmu a vrátím se do Prahy. Ale většina zahraničních kolegů a přátel mé rozhodnutí chápala a respektovala.

Jak jste se dostal k malování?

Jsem samozřejmě jenom amatér, v plném slova smyslu. Odmala jsem strašně rád kreslil a na gymnáziu mě převlídný pan profesor kreslení naučil sochařit. A tak jsem trochu sochařil a maloval ve volných chvílích celý život. A když jsem někde byl, lahvičku tuše a pero, nebo aspoň tužku a papír, jsem nosíval s sebou. Vznikly tak obrázky míst a hlavně lidí, které pak vydaly na celou knížku s více než třemi sty kreseb kolegů a přátel.

Když malujete, jste v jiném světě? Vyvažujete tímto způsobem čas strávený s vědou?

Sochaření a malování bylo koníčkem pro volný čas a toho bylo při práci v laboratoři někdy velmi málo. Mým hlavním koníčkem byla vždycky odborná práce. Ale ano, malování byl způsob, jak si odpočinout, když jsem dlouho pracoval v laborce.

Co je podle vás vrcholem vědy?

To je těžké. Mám rád podobenství přítele Dudley Herschbacha o tom, že přírodní zákony jsou jako vrcholy hor a my nevíme, kde se nacházejí. Vědci hledají cesty, jak k nim dospět, prosekávajíce si cestu k nim hustými lesy. Někteří rozvíjejí jen práci svých kolegů, jiní hledají vlastní cesty. A mezi těmi jsou výrazní jedinci, kteří razí svou úzkou vlastní cestičku někde vpředu a vysoko, ukazují cestu ostatním a dostávají se blízko k samotnému vrcholu, snad i na samotný vrchol, k těm přírodním zákonům.

Snad k tomu jen dodat, že zákony lidské společnosti jsou v takovém podobenství také podobné vrcholy hor, jen ty vrcholky se pořád někam jinam posouvají.

Co byste poradil budoucím absolventům Matfyzu?

Základem je podle mne plné zaujetí prací, poctivost, pilnost a schopnost nevzdat se, když se věci nedaří. Jak napsal Rudyard Kipling: A zpět se vracet k východisku a nezavzdychat nad hořem svých ztrát, kdy jen vůle tvá ti káže: Vytrvej! Od svého učitele a později také spolupracovníka dr. Vladimíra Čermáka jsem se naučil neodmítat zdánlivě chybné výsledky, protože tam někde může být významná cesta vpřed, jen když jim správně porozumíme. V poslední době se zdá nezbytným kombinovat řadu oborů, nejen v rámci fyziky a chemie, ale v rámci celé přírodovědy, tedy i biologie a dále medicínských oborů. Fyzika všem poskytla vysoce užitečné metody, které každý tento obor posunuly daleko vpřed. A hlavně chemikům dala nadobyčejně vzácný dar v podobě laserů, jehož možnosti nejsou ani zdaleka ještě vyčerpány.


prof. RNDr. Zdeněk Herman, DrSc., dr. h. c. (* 24. března 1934)

Vystudoval fyzikální chemii a radiochemii na MFF UK. V roce 1957 nastoupil do Ústavu fyzikální chemie ČSAV, jemuž zůstal věrný celý život. Během postdoktorského pobytu na Yale University u prof. R. Wolfganga (1964-65) zkonstruoval jednu z prvních aparatur pro výzkum srážek iontů metodou rozptylu ve zkřížených paprscích částic. Vylepšenou formu tohoto přístroje potom postavil v pražském ústavu (1970) a používal ji pak se svými spolupracovníky až do roku 2010. Je autorem více než 240 prací a kapitol v odborných monografiích. Po roce 1989 se účastnil transformace Akademie věd ČR, kromě jiných funkcí byl viceprezidentem akademické Grantové agentury ČR a v letech 1993 až 1999 byl členem akademické Vědecké rady. Roku 1996 byl jmenován profesorem fyzikální chemie. Jako první český přírodovědec získal roku 1992 v SRN Cenu Alexandra von Humboldta. V roce 2003 mu byla za celoživotní dílo udělena cena Česká hlava, nejvyšší tuzemské vědecké ocenění. Je čestným profesorem iontové fyziky na Universität Innsbruck, kde mu byl také udělen čestný doktorát (2009). Spolupracoval s řadou institucí po celém světě (USA, SRN, Velká Británie, Japonsko, Francie, Rakousko), kde působil většinou jako hostující profesor, zvláště pak s Max-Planck Institut für Strömungsforschung v německém Göttingenu a s univerzitou v Innsbrucku. Od roku 2014 uděluje Nadační fond Resonance Cenu Zdeňka Hermana za nejlepší disertační práci v oblasti chemické fyziky a hmotnostní spektrometrie. Jeho jméno nese také medaile (Zdenek Herman Young Scientist Prize), kterou od roku 2016 uděluje mezinárodní konference MOLEC.

Další články k tématu

Tento článek jsme automaticky naimportovali z předchozího redakčního systému. Pokud se v něm něco pokazilo, dejte nám prosím vědět.