Pro studenty je vzorem a prototypem správného učitele. Jeho svěřenci ho proto v loňském roce přihlásili do soutěže Zlatý Ámos, celorepublikové ankety o nejoblíbenějšího kantora. Absolvent Matfyzu Josef Hylský, mezi studenty Gymnázia Dobruška známý hlavně pod přezdívkou Hylbert Matematikus, si z finálového kola odnesl titul Ámos fyzikář a 200 tisíc korun na novou učebnu.
Jak jste odměnil své žáky a studenty, díky kterým jste se v březnu stal oficiálně nejoblíbenějším fyzikářem v republice? Upustil jste na nějaký čas od písemek a zkoušení?
Na nějaké velké oslavy prozatím nebyl čas. Záhy po finále přišlo období přijímaček a maturit, a tak oslavu plánujeme až na školní výlet, který bude na konci června. Od zkoušení a písemek jsem neupustil...
Čím jste si takové ocenění vysloužil?
To je těžká otázka, která by spíše měla směřovat k těm, kteří mi titul Ámos fyzikář udělili. Předpokládám, že jejich rozhodování bylo hodně založeno na tom, jak mě popsali sami žáci v přihlášce do soutěže. V popisu se dotýkají nejen samotné výuky a její „atraktivity“, ale také našich vzájemných vztahů a aktivit nad rámec běžných školních povinností. A možná právě tento mix mohl porotce zaujmout.
Máte nějaký jednoduchý recept, jak v dětech vzbudit zájem o fyziku?
Obávám se, že žádný zaručený recept nemám. Obecně mám zkušenost, že daleko snazší je vzbudit zájem o fyziku u mladších dětí, u nás tedy v primě a sekundě, a poté ho jen „přikrmovat“. Starší žáky je o mnoho těžší nadchnout, zvlášť pokud nemají příliš dobrou zkušenost z předchozího studia.
Snažím se žáky přesvědčit, že přemýšlení není otrava, ale že to naopak může být velice zajímavá a mnohdy i zábavná činnost. Miluji situace, kdy provádíme nějaký experiment, popisujeme, co se vlastně stalo, hledáme důvody, proč se to stalo, a přemýšlíme, co by se stalo, kdyby… Prostě pokud žáky baví přemýšlet, cestu k fyzice už si najdou.
Výuku prý často prokládáte vtipnými historkami…
Takových historek je více. Jedna z nejoblíbenějších je o tom, jak mi ukradli mobil, nebo o návštěvě Barcelony při svatební cestě. Jde však spíše o takové příběhy ze života. Jako fyzik bývám totiž často roztržitý a zapomnětlivý.
Úloha učitele se výrazně proměnila. Znalosti a informace se dají snadno získávat i mimo školu. Jak se s tím jako mladý učitel vypořádáváte?
Je pravda, že informace jsou dnes dostupné během několika kliknutí na mobilu nebo tabletu, není to ale samospasitelné. Stejně nakonec musíte vědět, co vlastně hledáte, proč to chcete najít a jak to použít. Internet je vlastně takový rychlý a obrovský tahák. A ten se hodí, když se máte něco učit nazpaměť. K fyzice je ale potřeba myšlení a to za vás žádné chytré zařízení neudělá.
Občas do výuky zařazuji práci na tabletech, řadu experimentů děláme s využitím počítače. Úkolem učitele je připravit mladé lidi do života, ve kterém jsou internet a chytrý telefon vždy po ruce. Nemá smysl se moderním technologiím vyhýbat, musíme ale dětem ukázat, jak je využívat efektivně.
Co vás přivedlo k fyzice?
Především to byla moje paní učitelka fyziky ze základní školy. Do výuky přidávala různé křížovky a kvízy, objížděla s námi olympiády, a tak se fyzika stala jedním z mých nejoblíbenějších předmětů. Na střední škole mě u fyziky udržela moje lenost. Celkem brzy jsem zjistil, že je to předmět, na který se nemusím nic učit nazpaměť. To mi bylo na fyzice velmi sympatické.
A jak dlouho už se věnujete učitelské praxi?
Právě dokončuji svůj devátý rok.
Vzpomenete si ještě na chvíli, kdy jste stál za katedrou poprvé? S jakými pocity jste šel na svou první hodinu?
Jasně, vzpomínám si. Bylo to na praxi na Gymnáziu Špitálská v Praze při hodinách laboratorních prací na téma akustika. Byl jsem nervózní, ale celkem rychle to ze mě spadlo a z hodiny jsem měl dobrý pocit. Příliš velkými obavami jsem nikdy netrpěl. Samozřejmě, pokud přijde někdo na hospitaci - paní ředitelka, školní inspekce, kolega - jsem nervózní i dnes.
Chtěl jste se vždycky stát učitelem?
Jako dítě jsem si hrál na spoustu různých povolání, ale učení se objevovalo nejčastěji. Sourozenci rádi vzpomínají na to, jak jsem je učil poznávat zvířata. Dodnes si díky tomu pamatují některé latinské názvy. Učitelství je jednoduše práce, kterou jsem chtěl vždycky dělat, nikdy jsem se po jiné neohlížel. Svou práci dělám rád.
Právě učitelé přírodovědných oborů chybějí na českých školách nejvíc. Co je podle vás hlavní příčinou, že se mladí lidé do „učitelování“ nehrnou? Je to špatné finanční ohodnocení?
Je pravda, že výše finančního ohodnocení není moc motivující pro to, aby se člověk učitelem stal, mnohdy je i příčinou odchodu řady dobrých učitelů. Když k tomu přidáme náročnost na psychiku, neustálý stres, soustavné hodnocení vaší práce, ať už samotnými žáky a jejich rodiči nebo vedením školy a Českou školní inspekcí, nevypadá učitelství už tak lákavě, jako když se na to podíváte optikou „mají pořád samé prázdniny“.
Začínající učitelé si často stěžují, že je vysoká škola dostatečně nepřipravila na praxi, že na začátku jednoduše netušili, jak vlastně mají učit. Jaká je vaše zkušenost?
Musím uznat, že po odborné stránce jsem byl z Matfyzu připraven opravdu skvěle. Přestože jsem už kupu znalostí zapomněl, pořád jsem si při hodinách celkem jistý a dokážu žákům odpovídat na jejich „šťouravé“ otázky. Dobře jsem byl připraven i v metodice výuky. Naopak mě vysoká škola nepřipravila na byrokratickou zátěž, která s učitelstvím souvisí – vyplňování třídních knih, katalogových listů, výkazů práce… Tady ještě vidím rezervy.
Jak na dobu svých studií vzpomínáte?
Přiznám se, že nepatřím mezi ty, kteří za svá nejhezčí léta považují právě období vysokoškolských studií. Měl jsem doma přítelkyni, svůj skautský oddíl a za nimi jsem se vracel, kdykoliv to bylo možné. V Praze jsem tak za celou dobu nestrávil jediný víkend. Dnes už se na ta léta ale dívám jinak a rád na ně vzpomínám. Mám vždy velkou radost, když potkám někoho ze svých spolužáků nebo profesorů. Těší mě, že mám na Matfyzu přátele a ke své škole se vždy hrdě hlásím. Je pro mě velkou ctí, že se Matfyz prostřednictvím gratulace a tohoto rozhovoru přihlásil také ke mně, jeho hrdému absolventovi!
Mohlo by vás také zajímat:
Meteorolog
na trávníku
Debata o školství patří do veřejného prostoru
Vědu
není potřeba zjednodušovat, stačí ji dobře vysvětlit