V Göteborgu jsou všehovšudy dvě možnosti, jak cestovat. Autobusem nebo na kole. Bydlet budu ve dvacet kilometrů vzdáleném Säve. Není to blízko, ale vzhledem ke kvalitě místních cyklostezkových dálnic a k všeobecnému plackatovství místní krajiny to zase takové terno nebude. Tak zkusíme to kolo. Třeba se ze mě, největšího odpůrce cyklistiky v rodině, ještě stane druhý Sagan. Saganka. Saganice. Nehodící se škrtněte.
Kde koupit kolo? Strýček Google všechno ví a vždy poradí. Stačí dát do vyhledávače „kolo“ a „prodám“ – samozřejmě ve švédštině – a už to lítá. Obtelefonovat dvacet lidí a on to třeba někdo zvedne.
Abych se dostala na smluvené místo, musela jsem projít velmi pochybnou čtvrtí. Najednou kolem mě nebyli plavovlasí Švédi, ale černí Afričani. Necítila jsem se ani za mák bezpečně. Ale co, zkusit se má všechno. A já to zvládla. Jsem na sebe pyšná.
Jak se z teoretického fyzika stal inženýr
Koupila jsem si pořádnou rachotinu. Prorezlé je to skrz na skrz, při každém šlápnutí se bojím, že řetěz praskne. Prý to má i přehazovačku, skutečně i nějaký drátek někam vede. Ale vzadu i vepředu to má jen jedno kolečko a přehazovací pacička jaksi nic nedělá. Nicméně jezdí to, tak jaképak copak.
Pochybnou čtvrť jsem raději objela. Za těch pár kilometrů k dočasnému bydlení mi spadl řetěz asi dvacetkrát. Že by byl vytahaný?
Píšu o svých zážitcích rodině – cyklistickým nadšencům. Prý si mám posunout zadní kolo dozadu, pak řetěz padat přestane. Co že mám udělat?! Posunout kolo. To jde? No… U takového kola to jde. Aha, to jsou mi věci.
Vyrazila jsem na cyklo-servis point. Šikovné místečko se šroubováky a tlakovým vzduchem, mají jich tu po Göteborgu několik. Přejedu přes díru a ejhle, něco je špatně. Zírám na zadní kolo, naprosto nechápu, jak se to mohlo stát. Je úplně vyosené, drhne o rám. No co, k servis pointu je to tak kilometr, to se nějak poddá.
Poddalo se to. Lil ze mě pot, jazyk jsem měla na vestě, ale dojela jsem. Měla jsem pocit, že jsem vyšlapala na Sněžku.
Šroubovák do ruky a jde se posouvat kolo. Odšroubovat se to ještě dalo. Ale matička, která k rámu přirezla, byla už těžší oříšek. Tady přišla na řadu hrubá síla. Po deseti minutách usilovného mlácení jsem byla donucena použít ještě hrubší sílu. Po deseti minutách ještě hrubší síly mi došlo, že dokud neodšroubuji druhou stranu, stejně se to nehne. No jo, teoretický fyzik se šroubovákem v ruce… Když mě neuživí fyzika, bude ze mě inženýr.
Na druhé straně na mě vypadla tenká špejle. K ní šel drátek od přehazovací pacičky. Aha, tak tohle je přehazka. Nějak. Asi… Byla zatuhlá, nalila jsem do ní olivový olej. Nic jiného nebylo.
Kolo se pohnulo. Srovnalo se, řetěz přestal padat. A já zjistila, že kolo má čtyři rychlosti. Život je hned krásnější!
Předchozí díl: