Tento závěrečný díl svých Zápisků jsem začal psát pár dní po návratu ze Stuttgartu, dopisuji jej však až teď na podzim. Ačkoliv se všechny zážitky, zkušenosti a poznatky ze zahraničního pobytu obtížně shrnují v několika málo odstavcích, rád bych se v tomto textu pokusil některé své pocity po návratu alespoň nastínit.
Delší pobyt v zahraničí bez jakéhokoliv osobního kontaktu s jazykem a kulturou, na kterou jsme zvyklí, je zcela jiným zážitkem, než přestěhování se do jiného města v nám již známé zemi. Z hlediska čistě praktického jsem byl donucen naučit se mnoha činnostem, jejichž provozováním jsem se nikdy dříve vážněji nezabýval – např. praní či žehlení –, tato nutnost však byla vcelku očekávatelná. Na co jsem však připraven nebyl, byly jiné, řekněme psychické a duševní, změny, jež jsem na sobě začal pozorovat.
Změněné vnímání
Velmi mě, například, překvapilo, nakolik se po krátké době zhoršily mé vyjadřovací schopnosti v češtině. Ta sice není mou mateřštinou, ale po většinu života pro mě byla hlavním jazykem, kterým jsem mluvil, psal v něm texty a četl knihy. Když jsem po několika měsících přijel na krátkou návštěvu do Česka, všiml jsem si, jaký problém mi najednou dělá rychle a bez přemýšlení reagovat v běžných hovorových situacích. Také při psaní textů (především předchozích Zápisků) jsem si povšiml, jak se mi čím dál hůře formuluje český text, s nímž bych byl alespoň trochu spokojen.
Jinou změnou, již jsem u sebe začal pozorovat, bylo měnící se vnímání mých vlastních myšlenek a idejí. Začneme-li se obvykle zabývat jistou myšlenkou, dokážeme jí věnovat pozornost toliko několik málo hodin, nežli jsme od ní vytrženi povinnostmi běžného života. Ve Stuttgartu se mi však několikrát stalo, že se mě jistá myšlenka dokázala držet týdny nebo i měsíce. Občas mi tak na mysli vytanuly například vzpomínky na lidi, s nimiž jsem si byl kdysi blízký, jindy jsem se naopak dlouhou dobu nedokázal zbavit otázek po své vlastní identitě, vlasti a domově.
Pohřební kaple na návrší Rotenberg nad Stuttgartem. Kapli
nechal vybudovat württemberský král Wilhelm I. pro svou předčasně zesnulou
manželku, královnu Katarinu Pavlovnu (foto: T. Nagy)
Vzdělání a šířka rozhledu
Ač se považuji za člověka, kterému jsou všechny technické obory velice vzdálené, ve Stuttgartu jsem navštěvoval univerzitu proslulou právě a zejména technickými obory. O to více jsem byl překvapen, že mnozí z německých studentů různých oborů, které jsem za uplynulý rok potkal, se zajímají i o oblasti a otázky ležící velmi daleko od jejich studijního zaměření. Extrémním případem byl jeden z mých spolubydlících, s nímž jsme jednou za čas vedli (někdy i několikahodinové) diskuse o různých tématech, od plastů v oceánech přes aktuální politickou situaci a výhody a nevýhody různých politických modelů až po boje třicetileté války spojené s Prahou. Ač se širší oblast zájmů může zdát samozřejmostí, mnohokrát jsem se u nás (nejen na Matfyzu) setkal se studenty, kteří jsou úzce zaměření na jednu oblast a obory, a oblasti jiné okázale ignorují či jimi dokonce pohrdají.
Domnívám se, že k širší oblasti zájmů vede mnoho Němců také tamní vzdělávací systém – chce-li se student v Německu dostat na gymnázium či později na uznávanou vysokou školu, musí mít dobrý průměr známek ze všech předmětů. Na vysokých školách jsou také daleko běžnější dvouoborové studijní programy. Konkrétně ve Stuttgartu není možné studovat samostatně jen matematiku – přímo ve studijním plánu je počítáno s volbou předmětů také z jiných oborů podle zájmů studenta, například z filosofie, chemie či informatiky.
Vrcholy Großer (2533 m. n. m.) a Kleiner Widderstein (2236 m. n.
m.; foto: T. Nagy)
Na jedné straně pro mě byla vždy německá fascinace známkami a průměry (i na univerzitě lze udělit známku 1,3 či 2,7) nepochopitelná – sám totiž vím, nakolik dokáže, a vlastně nutně musí být známkování neobjektivní a někdy i zraňující. Na druhou stranu se domnívám, že takovýto systém zabraňuje tomu, aby některé školní předměty byly vyhlášeny za nedůležité. Zdá se mi, že se u nás až příliš často setkáváme s přístupem rodičů nebo učitelů, kteří dětem vtloukají do hlavy, že důležité jsou pouze technické předměty, případně cizí jazyky, vždyť „češtinou, dějákem či filosofií si na chleba stejně nevyděláš“. Naším přístupem ke vzdělávání místo technických géniu vychováváme inženýry, kteří možná dokáží dokonale porozumět složitým technickým údajům, ve světě kolem sebe se však záhy ztratí a ani na svou vlastní práci (a její výsledky) se nedokáží podívat z potřebného nadhledu.
Nezajímáme-li se o zákonitosti naší společnosti, o její historii a kulturu a nesnažíme-li se náš svět pochopit, stáváme se vůči němu nutně nedůvěřiví a podezřívaví a snadno podléháme těm, kteří se nám snaží vnutit svá jednoduchá vysvětlení jeho složitosti a provázanosti. Nedůvěra ve svět a ve společnost v nás pak vyvolává lhostejnost ke společnosti samé a k ostatním jejím členům – kdo by se přece snažil pomoci někomu, komu nedůvěřuje a koho se bojí? Myslím, že právě nedůvěra a lhostejnost jsou jedněmi z hlavních neduhů naší společnosti, které poté vyvolávají další problémy jako svůj logický důsledek.
Závěrečné pocity
Někdy se mi zdá, že za rok strávený na Erasmu se stalo mnohem více událostí, než za několik předešlých let. Zažil jsem mnoho vtipných, ale také smutných situací, nejvíce však bylo těch absurdních – míval jsem dokonce pocit, že čím absurdnější daná situace je, tím je pravděpodobnější, že se do ní dostanu. Občas se mi povedlo něco, o čem jsem jen pár dní předem nevěřil, že bych toho byl schopen – jednou se mi povedlo uběhnout deset kilometrů, jindy jsem přelezl v Alpách cestu, na níž jsem si příliš nevěřil.
Nakonec jsem za celý pobyt nečelil vážnějším potížím a vše vlastně proběhlo mnohem snadněji, než jsem očekával. Opět jsem se tak přesvědčil, že je v principu možné cokoliv, mnohem větším problémem je rozhodnout se, kam své síly napřít, a ve své snaze vytrvat.
Vrcholový kříž Säulingu s výhledem na nejvyšší německou
horu Zugspitze (2962 m. n. m.; foto: T. Nagy)
Prožít rok v zahraničí znamená dozvědět se mnohé o sobě samém, jakož i o společnosti a zemi, v níž člověk celý předchozí život žil – domnívám se dokonce, že jsem se toho více dozvěděl o sobě a o celé naší společnosti než o Německu. Poznání jiných lidí, kultury, zdokonalení se v jazyce – to vše je z velké části jenom prostředek, abychom nalezli sebe sama, svou vlastní identitu, svůj „hrad grálu“. Necestujeme tak nakonec po světě především proto, abychom nalezli a pochopili sami sebe a svůj vlastní domov?
Předchozí díly:
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart I
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart II
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart III
Zápisky z Erasmu: Německo, Universität Stuttgart IV