Pozor! Používáte zastaralý prohlížeč, stránka se nemusí zobrazovat správně. Aktualizujte jej a zlepšete tak svůj uživatelský zážitek.

Matfyz.cz

Zakladatelka Heuréky: Fyzika se musí zažít

Dr. Irena Dvořáková (foto: Svoboda)

Pětkrát za rok se na pražské ZŠ Červený vrch scházejí fyzikáři z různých koutů republiky, aby si osvojili zásady heuristické výuky. Víkendové semináře vede dr. Irena Dvořáková. Fyziku učí téměř 30 let a přibližně stejnou dobu společně s dalšími kolegy rozvíjí vzdělávací projekt Heuréka.

Vyučujete fyziku a matematiku na základní škole. Na jakém místě žebříčku oblíbenosti si stojí fyzika u dnešních žáků?

Na to není jednoduchá odpověď. Velice totiž záleží na učiteli. Jsou děti, pro které je fyzika strašákem a berou ji jako jeden z nejméně zajímavých předmětů. Nejčastěji se to týká žáků, kteří se ve škole setkali jen s výukou typu „otevřete si učebnici, udělejte si výpisky a naučte se to zpaměti“. Na druhou stranu je řada učitelů, kteří vyučují jinak. Fyzika je zkoumání okolního světa, ne biflování pouček. Pokud dětem probíranou látku přibližujete na praktických jevech, se kterými se běžně v životě setkávají, fyzika jim je bližší a mají k ní lepší vztah.

Jsou důležitější pedagogické a didaktické schopnosti, nebo učitel musí především perfektně znát svůj obor?

Jedno bez druhého se neobejde. Svým studentům na Matfyzu někdy říkám, že učitel by měl znát celou mapu krajiny, ve které se s dětmi pohybuje, a zvláště ten, který chce učit heuristicky. Představte si, že jdete s dětmi krajinou a znáte jenom jednu cestu. Dítě vám řekne, pojďme tam na ten kopec, co tam je pěkného? Co mu odpovíte? Tam nemůžeme, na to nemáme čas, nestíhali bychom. Protože nevíte, jaká je cesta a jestli byste se dokázali vrátit. Pokud učitel danou oblast dobře zná, může si dovolit lézt s žáky na kopec. Děti sice neuvidí rybník, ale navštíví třeba hrad. Samozřejmě, učitel se musí umět vypořádat i se situací, když chce dítě odbočovat neustále, ale to už patří do té druhé kategorie, do pedagogického mistrovství. Je spousta vynikajících odborníků, kteří ale vůbec neumějí učit. Kantor potřebuje oboje.

Co vás vedlo k tomu, abyste v roce 1991 založila projekt Heuréka?

Když jsem jako učitelka nastoupila do školy, zjistila jsem, že neumím vést hodiny jinak než s křídou u tabule. Uvědomila jsem si, že mě to nebaví a nebaví to ani děti. Měla jsem docela štěstí, že jsem v té době potkala skupinu lidí, s nimiž jsme začali dávat dohromady to, čemu jsme později začali říkat Heuréka, a z čeho je dnes relativně velký projekt.

Jak vypadá výuka podle Heuréky?

Základní myšlenkou Heuréky je vést děti k tomu, aby fyzikální zákonitosti a jevy kolem sebe objevovaly, pokud možno, samy na základě experimentů a problémů, které jim učitel předkládá. Například na začátku šesté třídy se obvykle ve škole probírají látky a tělesa. Při běžné výuce učitel dětem sděluje, že látky jsou pevné, kapalné a plynné, a jmenuje při tom zástupce. Já přinesu do třídy ve skleničce led, svíčku a v mističce tuhé olovo, a děti mi samy popisují, jaké mají tyto předměty vlastnosti – že je mohou vzít do ruky, rozbít, rozdělit, nebo že tečou, když se zahřejí.

Když už víme, že vosk je tuhý a teče, ukážu jim kouzlo. Sfouknu hořící svíčku, začne se z ní kouřit. Zapálím si špejli, dám ji do kouře, a co se stane? Svíčka začne znovu hořet – zapálí se knot, aniž bych se ho dotkla. Tak dojdeme k tomu, že za to mohou kousíčky vosku ve vzduchu, čili že vosk se může vypařovat. A podobným způsobem se dopracováváme k dalším zákonitostem. Takže místo toho, abych s dětmi probírala vlastnosti látek podle učebnice, zkoumáme svět kolem sebe a objevujeme vše sami.

Co když narazíte na složitější problém? Na něco, co prakticky předvést nejde?

Za mých žákovských let začínala fyzika v šesté třídě atomy. Ty jsou pro děti naprosto nepředstavitelné. Jako učitelka jsem je proto ve svém školním vzdělávacím programu posunula až do osmé třídy, kdy je potřebujeme, třeba když mluvíme o změnách skupenství v souvislosti s vnitřní energií. V šesté třídě s dětmi prostě zkoumáme svět kolem sebe.

Je to podobné jako třeba v biologii. Některé děti dnes mají představu, že kráva je fialová, protože znají televizní reklamu. Učí se o buňkách a mitochondriích, ale nevědí, že kráva dává mléko. To není dobře, takže se snažím učit jinak. Po dětech chci, aby přemýšlely. Pro některé je to ze začátku problém, když to po nich prvních pět let ve škole nikdo nechtěl.

Jaké výsledky pak děti mají?

Tím, že si v průběhu výuky do paměti neukládají slova, ale „film“ a obrázky, informace jim v hlavě zůstávají. To, co vidíte, si pamatujete mnohem líp, než když vám jen někdo něco vypráví. Slova si uložíte velmi špatně, ale zážitek, experiment, film si zpětně vybavíte mnohem snáz. Děti v devítce jsou schopny za dvě vyučovací hodiny projít základní učivo, které jsme se za čtyři roky naučili, a zvládnout závěrečnou písemku z fyziky.

Na učitele tato metoda klade nejspíš velké nároky.

To zcela určitě. Jak znalostní, tak osobnostní nároky. První podmínkou je přijmout děti v podstatě jako partnery. Učitel už není tím nejdůležitějším, kdo to celé řídí. Pak si také musí připustit, že může dělat chyby a že je to normální. Učitelé na našich seminářích celkem běžně zjišťují, že vlastně nerozumějí tomu, co sami učí třeba už deset let. To není úplně příjemná situace. A třetím požadavkem je ochota přijet o víkendu do Prahy a bydlet v polních podmínkách. I to má výběrový efekt. Mohou být učitelé, pro které by bylo pod úroveň jet na seminář a spát ve spacáku na zemi ve třídě. Takoví lidé na Heuréku nepojedou.

Učitelé k vám však stále jezdí. Máte za sebou už deset dvouletých seminářů. Jaké máte od účastníků ohlasy?

Základní ohlas je ten, že se účastníci vracejí. Jezdí k nám všichni od doktorandů až po zkušené učitele. I padesátníci se rozhodnou, že do toho půjdou, protože jim to přijde zajímavé. Už v průběhu dvou let nám učitelé dávají zpětnou vazbu, že výuka má na děti nějaký efekt. Na semináře k nám teď jezdí paní učitelka až z Prešova. V pátek večer skončí ve škole, sedne do nočního vlaku a ráno přijde na seminář. V neděli odpoledne odjíždí. Nedávno mi od ní přišla ve čtyři ráno SMS: „Už jsem v Prešově, je to dobré, zvoní až v osm.“ A stojí jí to za to.

Učitelé se u nás seznamují nejen s metodami heuristické výuky, ale také zjišťují, že na problémy nejsou sami. Kantořina je totiž často hodně osamělé povolání. Je spousta škol, na kterých učí pouze jeden fyzikář. Nemá se s kým poradit, nemá si komu postěžovat, nemá se od koho učit. I díky seminářům, a v poslední době také regionálním centrům vznikajícím v rámci projektu Elixír do škol, tu možnost mají.

Zmínila jste, že na začátku své pedagogické praxe jste uměla učit pouze s křídou u tabule. Jaká je podle vás situace dnes? Připravují vysoké školy budoucí učitele na praxi dostatečně?

To si netroufám soudit. U nás na Matfyzu mají studenti průběžnou praxi. Půl roku jeden den v týdnu tráví ve škole. A pokud je to možné, snažíme se studentům zajistit tandemovou výuku. Nejde o klasickou praxi, kdy učitel sedí vzadu, opravuje písemky nebo si čte noviny. Tandemová výuka má obrovský přínos nejen pro studenty, spolupráce dvou lidí je docela zajímavá i pro děti. Když si uvědomíte, kolik je rozvedených rodin, ve kterých je jeden dospělý sám, dále že ve škole na hodinách je učitel také většinou sám, tak dítě vlastně spolupráci dvou dospěláků nemusí vůbec zažít. Při výuce ve dvou žáci vidí, jak na sebe učitel se studentem reagují, že jeden druhého v klidu upozorní, když má něco špatně na tabuli. Není v tom agrese, klidně spolu před dětmi diskutují. Děti vidí, že dělat chyby je normální, že je dělá student i učitel.

Jaký je o obor učitelství na Matfyzu zájem?

Řekla bych, že v posledních letech mírně vzrůstá. Ve čtvrtém a pátém ročníku máme jen jednotky studentů. Ve třeťáku jich je kolem deseti, ve druháku ke dvaceti a v prváku asi 12 nebo 13. Především dolní tři ročníky mi dělají radost. Studenti se zapojují do akcí pořádaných naší katedrou a většina z nich na Matfyz přichází skutečně s cílem stát se učitelem. Dokonce si myslím, že někteří z našich studentů na Matfyzu jsou, protože je sem poslali jejich učitelé, naši nedávní absolventi. Řekli jim, že je to u nás fajn. Tihle lidé, kteří jsou přesvědčení, že to tu není k zahození a že učit fyziku má smysl, pak většinou ve školství zůstávají.

Podle čeho se pozná dobrý učitel fyziky?

Asi před pěti lety jsme v rámci jednoho výzkumu tutéž otázku položili dětem. Vyšlo nám, že kromě toho, že učitel zná svůj obor, což je nutná podmínka, musí mít především děti a svou profesi rád. Pokud tomu tak je, děti to poznají, váží si ho a jsou ochotny za ním jít. A je skoro jedno, podle jaké metody učí.

Další obrázky
comments powered by Disqus

Matfyz.cz

Univerzita Karlova
Matematicko-fyzikální fakulta
Ke Karlovu 3
121 16  Praha 2
IČ: 00216208
DIČ: CZ00216208
web fakulty
studuj na Matfyzu
e-shop